Pokud pečujete o někoho blízkého, který je dlouhodobě tělesně nebo duševně nemocný, tak jistě víte, jak to může být vyčerpávající. Někdy můžeme pociťovat velké naplnění, smysluplnost, vzácné okamžiky blízkosti. Ale je to vykoupené velkou únavou, nedostatkem času pro sebe, pro jiné vztahy a zájmy. Někdy se dostaví pocity zmaru a strachu, jestli a jak dlouho to ještě zvládneme. Jsme zároveň konfrontováni i s vlastní zranitelností a smrtelností.
Setkala jsem se se stárnoucím mužem, říkejme mu třeba Vladimír, který dlouhodobě pečoval o svou manželku. Dříve byla velmi aktivní, většinu povinností v domácnosti zvládala sama, starala se o rodinu. Byl zvyklý věnovat se svým přátelům, rád jezdil na chalupu, chodil na ryby. Potom se situace pomalu měnila. Jeho žena začala zapomínat, ztrácet soběstačnost a objevovaly se u ní pády často následované zlomeninou.
Nejprve se poměrně brzy zvládala zrehabilitovat, stále ještě chodila a on dokázal péči o ni zvládnout s pomocí dalších členů rodiny a pečovatelské služby. Ale časem přišel další pád, který už vyžadoval operaci. V nemocnici se čím dál více objevovaly stavy zmatenosti, paní přestala chodit a byla již plně odkázaná na pomoc okolí. Svůj stav si ještě částečně uvědomovala a v okamžicích jasného vědomí si ze všeho nejvíce přála jít domů.
Vladimír začal propadat zmatku – samotnému mu již ubývaly síly, rodina žila daleko, pečovatelky nešlo zajistit na každý den. Zároveň si přál manželce vyhovět, trpěl výčitkami, že se o ni nedokáže postarat. Nikdy si nepřála dožít v domově pro seniory. Také ho děsila bezmocnost jeho ženy i to, jak rychle se měnil její stav k horšímu. Sám si neuměl představit, že by měl skončit podobně. Někdy ho budily děsivé sny o vlastním konci a přepadala ho velká úzkost, se kterou si nevěděl rady.
Další příběh mi vyprávěla Kristýna, které nedávno zemřel otec. Bylo mu už přes devadesát let a starala se o něj až do samotného konce. Tatínka měla moc ráda, vždy se jí věnoval a podporoval ji, tak mu chtěla ve stáří oplatit veškerou péči. Měla úspěšnou kariéru, ale nedařilo se jí ve vztazích. Nakonec potkala muže, se kterým si velmi rozuměla, vypadalo to nadějně. Myslela si, že by se jí ještě na poslední chvíli podařilo založit rodinu.
Do toho náhle onemocněl tatínek. Prodělal mozkovou mrtvici, měl omezenou hybnost, byl emočně labilní a už se o sebe nedokázal postarat. Cítila vůči němu povinnost, nedokázala by ho svěřit do rukou cizích lidí, tak se vzdala práce a přestěhovala se k němu.
Partner za ní ještě nějakou dobu dojížděl, ale protože ona byla plně zaměstnaná otcem a neměla už čas ani kapacitu na nic jiného, byly vzájemné kontakty čím dál sporadičtější. Nakonec se vztah rozpadl úplně. Byla nešťastná, ale přesto to nevzdávala. Tatínek její starostlivost dokázal ocenit, povídali si, vzpomínali na minulost, hladila ho po ruce. Měla dojem, že pro něj dělá maximum a on si to dobře uvědomuje, dávalo jí to smysl. A potom najednou umřel.
Zhroutil se jí svět, protože poslední měsíce a roky se vše točilo jen kolem nemohoucího táty. Najednou po něm zůstalo jen velké prázdno a ona nevěděla, jak ho vyplnit. Přátelé se jí odcizili, nebyla s nimi už téměř v kontaktu, jejím potížím moc nerozuměli. Bylo těžké po takové odmlce najít dobrou práci a šanci na vlastní rodinu už nadobro promarnila. Propadala chmurám a beznaději a občas si po večerech otevřela láhev vína.
Síla vztahů
Znáte nějaký podobný příběh osobně nebo ze svého okolí? Zátěž pečujících je velká a zasahuje mnoho oblastí života, přestože přináší i pocity satisfakce a obohacující zážitky. Někdy se se stává, že jsme si se svými rodiči, prarodiči, partnery nebo dalšími příbuznými vůbec nejblíže v závěru jejich života.
Někdy nastane situace, že s vědomím blížícího se konce otevíráme i těžká témata z minulosti, probíráme vzájemný vztah. Můžeme mít pocit splaceného dluhu a naplnění. S někým se dá otevřeně mluvit i o blížící se smrti. Ne vždy to ale jde a není to špatně. Často nejsou potřeba slova. Nahradí je dotek, úsměv, pohled do očí, zájem.
Jindy je toho už příliš – cítíme, že věnujeme veškerý svůj čas péči a nemáme čas na sebe a své potřeby. Ty by vždy měly být na prvním místě. I tady platí jednoduché pravidlo, že nejlépe se můžeme starat o druhého, když se dokážeme dobře postarat sami o sebe. Také ne vždy se podaří, že se máme o péči s kým podělit. Někdo je na dlouhodobě nemocného sám od začátku, jiní lidé mají rozvětvenou rodinu, ale zájem o péči bývá různý.
Stává se, že i tohle je příčinou sporů a nepohody. Proč je všechno jen na mně a nikdo jiný nepomůže? Vždyť se maminka nebo babička starala o všechny a teď ostatní zmizeli a veškerá starost padá na mě. U pečujících to někdy vyústí ve výčitky vůči zbytku rodiny. Občas je v sobě zbytečně dusí a prohlubují tím pocity zloby a sebelítosti.
Je potom dobré si s ostatními otevřeně a v klidu promluvit, jestli by nebylo možné se o povinnosti podělit, třeba alespoň občas nebo způsobem, který je pro ostatní přijatelný. Nejde ale tyto nároky vymáhat, vedlo by to spíše jen k dalším sporům.
Kde hledat pomoc
Co můžeme udělat sami pro sebe? Najít si každý den alespoň chvíli, kdy můžeme být jen sami se sebou a věnovat se věcem, které máme rádi. Zajít na procházku, pustit si příjemnou hudbu nebo oblíbený film. Uvědomovat si své pocity a neobviňovat se za ně.
Je normální mít vůči nemocnému blízkému pocity vzteku, lítosti, občas i odporu nebo studu, protože už nezvládá to, co dříve, a je kvůli tomu vzteklý, nebo se nás prostě pořád ptá na to samé a je to už unavující. Někdy nám to třeba i ujede a zvýšíme hlas nebo se pohádáme. Máme pocit, že některé věci nám snad dělá naschvál. Potom dojdeme k tomu, že je to projev nemoci, a trpíme výčitkami a pocity viny. V takových chvílích se můžeme omluvit a jednoduše vysvětlit, že je toho už na nás moc. Dále se neobviňovat. Stane se to. Nikdo z nás nemůže unést všechno.
Velmi důležité je vybudovat si podpůrnou síť blízkých lidí, na které se můžeme obrátit a vypovídat se nebo je požádat o pomoc. V případě, že nikdo takový není k dispozici, je vždy možné zavolat na linku důvěry. Snažit se nezanedbávat své zájmy a udržovat kontakty s přáteli. Když není čas na osobní návštěvu, tak alespoň po telefonu nebo přes internet.
- Mohou nám také pomoci svépomocné organizace, kde si můžeme popovídat s lidmi s podobnou životní zkušeností.
- Samozřejmě se nemusí jednat jen o péči o seniory a umírající, ale i o mladého člověka nebo dítě s fyzickým hendikepem nebo duševní nemocí.
- Také je dobré zmapovat si dostupné sociální služby, a pokud je to alespoň trochu možné, podělit se o povinnosti s pečovatelskou službou nebo agenturou domácí péče.
- Pro blízké v závěru života slouží mobilní hospice.
- Pokud pečujeme o někoho trpícího demencí, tak si můžeme více nastudovat na stránkách Alzheimerovské společnosti.
Když se stav blízkého zhorší natolik, že už je to nad naše síly, je dobré si to přiznat. Není ostudou umístit ho ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení. Zkusit se poohlédnout po něčem, co by odpovídalo našim představám a možnostem, pokud to alespoň trochu jde. Většina institucí nabízí kvalitní rehabilitaci, kognitivní trénink i volnočasové aktivity.
O naše blízké může být dobře postaráno, i když nezůstanou doma. Je možné je navštěvovat a trávit s nimi více odpočatí plnohodnotný čas. Komunikovat s personálem o jejich stavu a možnostech zachování co nejvíce důstojného a bezbolestného života také pomůže zmírnit naši úzkost, že ztrácíme nad situací kontrolu. Důležitá je informovanost a podpora. V době koronavirové pandemie a restrikcí je možné udržovat kontakt alespoň v bezpečné vzdálenosti, po telefonu nebo pomocí videohovoru.
Při velkých úzkostech, poruchách nálady, výrazném úbytku energie, poruchách spánku, strachu z budoucnosti nebo ze smrti je na místě vyhledat terapeutickou pomoc.
A jak dopadly oba příběhy? Vladimír se pod tíhou situace a vlastních úzkostí obrátil na krizovou linku. Měl tak možnost vypovídat se ze svých pocitů a nalézt vyhovující řešení. Zmapoval si zdravotnická a sociální zařízení v okolí. Podařilo se mu manželku umístit na sociálních lůžkách v blízké nemocnici, kde byl vstřícný personál, každodenní rehabilitace, aktivizační činnosti a možnost pravidelných návštěv, zároveň měla manželka podanou žádost do domova seniorů. Jeho žena se těšila z návštěv rodiny a získala i hezký vztah k personálu, Vladimírovi se ulevilo. Ne vše bylo ideální, ale došli ke schůdnému řešení pro obě strany.
Kristýna se odhodlala vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Má tak možnost postupně zpracovávat své trápení a zorientovat se v sobě. Postupně získává odvahu znovu si budovat vlastní život a neutápět ho v alkoholu. Uvědomila si, že teď potřebuje hlavně čas a prostor pro sebe a své potřeby.
