Dobrý den,
dlouho hledám odpověď na můj problém, který se týká mého špatného dětství. Tedy: moji rodiče velmi zanedbali naši výchovu (mám ještě dvě mladší sestry).
Nebyla jsem zneužívána, jen se o nás naši vůbec nestarali. Dali nám najíst, nechodily jsme ve špinavém nebo roztrhaném oblečení, OBČAS dohlídli, aby úkoly byly napsané a věci do školy tak nějak v pořádku. Ale to bylo vše.
Například nás nenaučili čistit si zuby – ty jsme si začaly čistit samy od sebe někdy ve dvanácti letech. Taky nás nenaučili pravidelně se mýt, mýt si ruce před jídlem, PODĚKOVAT za něco, omluvit se, pokud jsme něco udělaly špatně. Vůbec s námi nekomunikovali, nepovídali si, nehráli si, nic nám neukázali, nic nevysvětlili.
Pamatuju si, že jsme byly označované jako nevychované děti a rodiče některých mých kamarádek jim zakazovali si se mnou hrát. Nevěděly jsme, co je správné, co slušné.
Já osobně jsem měla problém se zuby: měla jsem jít na rovnátka. Poté problémy s alergiemi. Měla jsem být vyšetřena v nemocnici. Matka se na to ale vykašlala. Jen mi dávala najevo, jak ji otravuje, že se mnou musí někde lítat nebo dát kvůli mým alergiím pryč kytky (což stejně nikdy neudělala) a podobně.
Otec byl alkoholik. Kvůli jeho pití jsme neustále doma neměli peníze, což bych dokázala odpustit, ale ne to, že se o nás naši prostě vůbec nestarali. Prostě jsme se jakoby vychovaly samy. Je mi dnes 32 a mám velké problémy jak ve vztahu, tak v sociální oblasti. Hodně věcí jsem se naučila sama, ale přesto se nedokážu s přístupem rodičů nějak vyrovnat a smířit.
Jak se od toho odpoutat?
Dita
Názor odborníka
Dobrý den, Dito,
ptáte se, jak se odpoutat od pocitů, které cítíte k rodičům. Jak se odpoutat od minulosti? Není to snadná cesta, ale rozhodně se jí vyplatí jít. Klíčovým bodem, který stojí na počátku té cesty, je odpuštění.
Jak už jsem psal v některém ze svých dřívějších článků, odpuštění je největším darem pro nás, nikoliv pro toho, komu odpouštíme. Odpuštění totiž obrací naše životní zaměření od minulých křivd, které změnit nemůžeme, k přítomnosti a budoucnosti, kterou ovlivnit lze. Je to proaktivní krok. Člověk se jím proměňuje z oběti minulosti na aktivního tvůrce svého života v přítomnosti.
Člověk, který žije křivdou, obrací svou pozornost stále znovu k tomu, čeho se mu nedostalo, nebo jaké překážky mu život a lidé nakladli do cesty. Může se snadno i léta utápět v nenávisti a sebelítosti. Jeho potenciál změnit navzdory nepřízni osudu svůj život je blokován, protože jak praví jedna moudrost: „Kdo hledá viníka, nenachází řešení.“
Vaše rozhodnutí vymanit se z minulosti dokazuje, že jste navzdory okolnostem ušla velký kus cesty v hledání osobní životní moudrosti. Přese všechno, co vás potkalo, na mě z vašich řádků působí silné charisma. To, co mě oslovuje a co vnímám jako váš velký potenciál, souvisí s vaší zkušeností – s nutností přijít si na většinu podstatných věcí v životě sama. Takové poznání má velkou váhu a zaslouží respekt. Chápu, že to původně asi byla z nouze ctnost, že jste za tuto dovednost platila vysokou cenu a kdybyste si mohla vybrat, zvolíte jiné dětství. Ale nejste jen obětí nezájmu rodičů – jste žena, která s trochou nadsázky „stvořila sama sebe“.
Proto věřím, že si poradíte i v oblasti mezilidských vztahů, která je teď pro vás výzvou. K tomu však potřebujete nejen odhodlání, ale i někoho, kdo vám při tomto učení bude sparing partnerem. Proto bych vám doporučil obrátit se na odborníka a zkusit individuální nebo skupinovou terapii. Vztah terapeut – klient je ten pravý mezilidský vztah, ve kterém si může bezpečně vyzkoušet a naučit se to, co potřebujete pro dovedné fungování v mezilidských vztazích obecně. Totéž platí i o terapeutické skupině.
Ale zpět k tématu. Jak odpustit někomu, kdo nám ublížil tak, že to ovlivňuje celý náš život? Jak odpustit, pokud nám ublížili naši nejbližší, od kterých bychom to nejméně očekávali?
Vykreslila jste ve svém mailu obraz svých rodičů. Z vašeho popisu na mě působí dojmem emočně plochých, sobeckých lidí, neschopných vcítění a opravdové blízkosti. Lidí, kteří mají příliš problémů sami se sebou, než aby se mohli/chtěli/dokázali věnovat jiným. Pro mě je to obraz lidí nešťastných a říkám si, co je takto zformovalo? Jaké okolnosti jejich životů je přivedly k alkoholu, jako v případě vašeho otce, nebo k lhostejnosti k vlastním dětem? Koho nebo čeho jsou oběťmi oni?
Zažil jsem jednou v terapii okamžik odpuštění, o kterém bych vám rád vyprávěl. Šlo o párovou terapii dcery s matkou. Dcera řešila své těžké dětství a povídala o situacích, kdy se jí nedostávalo od matky podpory a lásky. Pak mluvila matka. Místo toho, abych ji nechal reagovat na dceřiny výčitky, nechal jsem ji povídat o jejím dětství. Matka mluvila o svém životě, o matce, která ji opustila a o životě s otcem alkoholikem. I když tehdy nedošlo k žádnému okamžitému happy‑endu, byl to okamžik přerodu vztahu těch dvou žen. V dalším (již individuálním) sezení mi dcera vyprávěla, jak silně ji matčin příběh zasáhl a jak si uvědomila, že to, co jí matka v dětství nebyla schopna dát, sama ve svém dětství od svých rodičů nedostala. Přestala vnímat svou matku jako viníka, ale jen jako další článek řetězu nedostatku a díky tomu byla schopna jí odpustit, vztek z křivdy vyměnit za soucit a zaměřit se na to, jak tento řetěz přerušit a „dědictví“ nepředat svým dětem.
Když jsme byli malými dětmi, ve svých rodičích jsme viděli téměř bohy. Často si i v dospělosti myslíme, že rodiče by měli být dokonalí. O to těžší je odpouštět svým rodičům jejich lidská selhání.
Využívejte celý web.
PředplatnéTento příběh jsem zvolil jako inspiraci. Ukázku toho, že vcítění a pochopení může překonat mnohé. Jednoduchý a přímý návod, jak dojít k odpuštění, ale neexistuje. Toto je jen jedna z možných cest.
Každopádně vám budu držet palce na té vaší cestě, která možná bude následovat jiné cestičky, než je ta z mého příběhu. Přeji vám, ať se vám podaří osvobodit se od minulosti a změnit svou přítomnost i budoucnost tak, aby váš život byl naplněný a radostný.
Michal Mynář
