K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Návrat do starých kolejí: Umíte poslouchat své potřeby?

8. 7. 2013

Dobrý den, je mi 25 let, mám za sebou tříletý vztah, který skončil před více než rokem.

Do expartnera jsem byla moc zamilovaná, že jsem mu krátce na začátku našeho vztahu odpustila nevěru s jeho ex. Nevěry se ale opakovaly, tvrdil mi, že jsem to já, s kým chce být, koho miluje, pouze ho láká experimentování.

Já byla čím dál víc žárlivá. Nicméně se sexem jsem byla spokojená, vždy mě jím uklidnil.

Když nevěr bylo přespříliš, a k tomu mi o nich začal lhát (předtím mi je vždy přiznal), tak jsem se s ním rozešla, nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Krátce na to jsem strávila rok v zahraničí, měla jsem hodně aktivit, profesně jsem se vypracovala, cítila jsem se i šťastná a na expartnera jsem tolik nemyslela.

Teď jsem ale už pár měsíců zpět, ve stejném městě jako on, chodím na místa, kde bych ho mohla potkat, jsem jako posedlá.

Racionálně vím, že ho nechci zpět, že by mě takový vztah zničil, ale vím, že mě má stále rád. Asi prahnu po lásce. Věřím navíc, že už nikdy nikoho tak milovat nebudu, až na ty jeho chronické nevěry jsme spolu byli spokojení. Navíc mi chybí sex a neumím si ho sehnat, když nemám vztah.

Do toho se sama pro sebe chovám nelogicky, cítím často šílené pocity zlosti (vůči sobě), že jsem se nechala tak dlouho podvádět, že přeci nejsem ani hloupá, ani ošklivá, abych musela být s chlapem, co mě podvádí, lže a neváží si mě. Ale někdy vzteky i brečím, když si na to vzpomenu.

Přijdu si jak v bludném kruhu, do toho mám strach, že si nestihnu najít partnera, se kterým bych založila rodinu…

Kateřina

Názor odborníka


Milá Kateřino,

díky za váš dotaz. Musím říct, že jsem po jeho přečtení hodně přemýšlela nad vaší situací a nad tím, jak to celé asi prožíváte. Některé věci mě zarazily, a těmi bude možná nejlepší začít.

Píšete, že jste v průběhu vztahu expříteli odpouštěla jeho nevěry – respektive nejprve nevěru s jeho ex a následně nevěry další. Ve chvíli, kdy je začal tajit, jste se s ním rozešla – dokud byl o nich upřímný, nechávala jste se „uklidnit“ uspokojivým intimním životem s ním. Jako byste ještě byla ochotná překousnout jeho „experimentování“, pokud je v tomto ohledu alespoň pravdomluvný. Byla jste hodně zamilovaná a píšete, že až na ty nevěry jste byli spolu spokojení.

Přemýšlím, jaké máte vy sama ve vztahu nároky na věrnost? Očekáváte, že vám ten druhý bude věrný a i vy sama se cítíte ve vztahu nejlépe, pokud jste věrná? Nebo vám vyhovují „volnější vztahy“, pokud je v nich vše jasně a upřímně řečeno? Ptám se tak proto, že pokud od dobrého vztahu v němž byste se cítila bezpečně očekáváte věrnost a loajalitu, neumím si přestavit, jak by bylo možné být spokojená, pokud to tak není. Celkově na mě váš dotaz působí dojmem, že jste člověk, pro kterého věrnost a důvěra ve vztahu důležité jsou (hodně se na sebe zlobíte, že jste takovou situaci vůbec dopustila). Opakované nevěry jsou závažný zásah do vztahu, jeho intimity a důvěry. A taky je to zpravidla velmi zraňující zážitek, který s člověkem pořádně otřese.  Je možné snažit se myslet jen na to hezké a vytěsnit to nepříjemné, bolestné a rušivé, to je normální a zcela lidské, ale celkovou spokojenost ve vztahu tím lze těžko získat. Nutí mě to ptát se – co je tedy to, co vás činí ve vztahu spokojenou, když chybí tak základní věc jako možnost druhému věřit a spolehnout se na něj?

Také hodně přemýšlím, proč se tak moc zlobíte sama na sebe – píšete o šílených pocitech zlosti vůči sobě, kvůli tomu, že jste se nechala tak dlouho podvádět. Ani slovo o tom, že byste se zlobila na něj, za to, co vám provedl, když  jste mu opakovaně dala svou lásku a odpouštěla mu. Kateřino, myslím si, že i když máte jistě právo se na sebe do jisté míry zlobit za to, že jste se nějakým způsobem „zpronevěřila“ vůči sobě samé, je potřeba si taky říct, že jste zkrátka někoho hodně milovala. A že jste do toho vztahu investovala spoustu lásky, očekávání a nadějí, a ten druhý vaši důvěru opakovaně zklamal. Neubližujte si zbytečně tím, že přejímáte zodpovědnost za svá zranění (tedy že „vy jste to dovolila“). Ano, z nějakého důvodu jste šla proti svým přesvědčením a setrvávala poměrně dlouho ve zraňující situaci.  Těch důvodů bylo ostatně určitě víc než dost. Dělala jste to nejlepší, co jste v dané chvíli uměla, a když toho bylo moc, vztah jste ukončila.

Když milujeme, jsme zkrátka zranitelní. Je v pořádku, že si uvědomujete, že takový vztah zkrátka nechcete a jste naštvaná, že k tomu vůbec došlo. Může vám to pomoct se proti něčemu takovému do budoucna vymezit. Ale – umíte se taky pořádně zlobit na něj?

Rozumím tomu, že vám chybí láska i sex. Že i když jste zatím (na dnešní poměry) hodně mladá, bojíte se, že nenajdete nikoho, s kým byste chtěla mít děti. Rozumím i strachu, že už nikdy nikoho tak milovat nebudete – ale věřte mi, že  je to pocit hodně obvyklý  a i když je strašně nepříjemný, zkrátka to (až na románové výjimky) není pravda.  Já vím, že je lehké říct nebojte se, ale… Nebudete někoho asi milovat stejným způsobem, protože každý vztah je něčím jedinečný, ale můžete zažít – a je pravděpodobné, že zažijete – lásku stejně intenzivní, možná intenzivnější.  

Jak  teď z toho bludného kruhu ven? Kateřino, v první řadě si myslím, že cesta vede přes uvědomění si vlastních potřeb ve vztazích i mimo ně. I když je jasné, že pro vás expřítel byl něčím jedinečný a i proto vás to k němu táhne, zdá se mi, že to celé nemusí být o tom konkrétním člověku. Píšete totiž, že i když rozumem víte, že to pro vás není dobré, asi prahnete po lásce…

Přišlo mi hrozně hezké, jak jste to napsala, a taky výstižné. Po lásce koneckonců prahneme všichni. Zkrátka láska je něco, co vám teď hodně chybí. A obratem mě napadlo, jestli se máte ráda vy sama a dokážete vyslyšet svá vlastní přání a potřeby. Vydržela jste ve jménu lásky docela dost bolesti, dokážete asi hodně milovat a hodně tolerovat – druhému. A zlobíte se pak na sebe, místo na něj.

Znám z vašeho příběhu jen malý kousek, který jste napsala do poradny, ale myslím, že je teď důležité, abyste si kladla otázky o tom, co ve vztazích skutečně potřebujete a chcete, jak se mít ráda natolik, abyste tomu dokázala vyhovět. Kdo si vaši lásku zaslouží a nejspíš i kdo vlastně jste a kým chcete být… Připadá mi optimistické, že jste se dokázala cítit šťastná v zahraničí, zaměřit se na svůj vlastní život. Přesto vidíte, že změna prostředí a hodně aktivit samo o sobě nestačí a jen na čas může přehlušit to, co je v nás nedořešené a bolestivé.

Věřím, že právě dočasná samota může být celkem dobrodružnou cestou k sobě samé a posléze i ke skutečně naplňujícímu vztahu. Staré prostředí v nás snadno spustí staré  pocity, myšlenky, vzorce – nevyčítejte si to, nezlobte se na sebe, zkuste to spíš tak trochu sledovat a přemýšlet o tom. Co vám může pomoct, abyste se nenechala vtáhnout? Jsou to přátelé, aktivity, co vás baví a pomáhají vám být v kontaktu sama se sebou, spíše než přehlušovat bolest a odpoutávat pozornost? Můžete ten starý svět (stejné město, prostředí) postupně přetvořit v něco nového – v nový začátek?

Bylo by fajn, kdybyste na to nebyla tak docela sama a mohla o tom všem mluvit s někým, komu důvěřujete. Myslím, že spolupráce s terapeutem  by pro vás mohla být hodně přínosná – máte-li k tomu chuť a možnost, využijte ji!

Držím vám pěsti!

Alena Černá

Diskuse 0

Alena Černá

Psycholožka, psychoterapeutka

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.