Dobrý den, paní Danelová.
Váš první návrh se mi líbí. Omluvte mě, kdybych měl v textu chyby, nebo kdyby někdy nedával smysl.
Je mi jednadvacet let. V mluvení se zakoktávám a je to tak trochu tím, že moc nemluvím. Můj denní režim vypadá asi takto: jdu do práce, z práce pak většinou do posilovny nebo domů.
S kamarády se moc nestýkám. Většinou se potkáme na diskotéce nebo na nějaké akci. Někdy se vidíme i normálně v týdnu, ale to je málokdy. Mimo to někdy zajdu se sestřenkou pokecat do baru. Jinak je to ale furt to samé. Do práce, z práce do posilovny a domů. A když jsem s kamarády nebo kámoškami někde na kafi, tak se s nimi nemám o čem bavit, protože mě nenapadají žádná témata.
Když jsem na diskotéce, tak nevím, jak nějakou slečnu oslovit, aniž by jí to vadilo. A kdybych ji přece jenom oslovil, tak se s ní nemám o čem bavit, jelikož mě nenapadá žádné téma. Myslím, že s tím souvisí i to, že si nemůžu najít slečnu. Neumím navázat kontakt.
Vím, že byste si asi přála obsáhlejší text. Ale já už nevím, co mám psát. Kdybyste chtěla vědět něco, o čem nepíšu, stačí napsat do emailu.
Děkuji za váš čas
Ondřej
Názor odborníka
Milý Ondřeji.
Ze všeho nejdřív musím říct, že se nemáte čeho bát: váš text smysl dává a chyby nejsou tak podstatné. Každý máme jiná nadání.
Před několika dny jsem vám napsala, že mám pro vás výzvu (abyste zkusil navázat kontakt se mnou). Je to pro mě zvláštní zážitek, ale když si teď čtu váš druhý dopis a snažím se představit si, kým si jste, dochází mi, že i vy jste výzvou pro mne.
Po své první odpovědi jsem si říkala: „Odepíše ještě? A bylo to moc, žádat od něj další informace? Potřebovala bych vědět víc, abych si dovedla představit, jaký je a jak mu s tím pomoct.“ S těmito myšlenkami jste mě nenechal dlouho samotnou a hned jste mi odepsal. A musím přiznat, že mě to potěšilo. Dozvěděla jsem se o vás nové věci a vaše trápení pro mě nabralo konkrétnější podobu… ale opět mě zvědavost žene dál. Co vás baví? Co rád děláte? Napadají mě desítky otázek.
Jak vás vidí druzí?
A tak si říkám: jak vás asi vidí druzí? Například slečny na diskotéce, o kterých píšete? Má první myšlenka totiž byla, že možná podobně, jako teď já. Dovedu si představit, že stojíte u zdi a dumáte nad tím, jak někoho oslovit. Jste v tu chvíli sám se svou obavou, že nenajdete téma, o kterém byste mohl s druhými mluvit. Ale je docela možné, že opodál stojí slečna, která si říká: „Hm, tomu nerozumím. Chce mě oslovit, nebo ne? Nad čím asi přemýšlí?“ Možná v ní v tu chvíli roste zvědavost a zájem – a kdybyste ji oslovil, třeba by jí to nebylo nepříjemné. Mohla by být například překvapená, nebo by se cítila dokonce poctěná, že si s ní jako s jednou z mála povídáte.
Častokrát si představujeme, jak druhým s námi asi je. A to, co jsem napsala v předešlém odstavci, jsou zase jenom mé představy. Nemusejí vůbec nic znamenat. Co však může mít nějakou váhu, je moje vyjádření, jak se s vámi v e‑mailovém kontaktu cítím já. Ani vás neznám – a už s vámi něco zažívám. Pocity zvědavosti, zájmu a porozumění.
Možná byste se v kontaktu s druhými cítil svobodněji a odvážil se jít dál, kdybyste věděl, jak jim s vámi je. Některé obavy by se možná rozplynuly a některá témata, která řešíte, by naopak nabrala konkrétnější podobu, se kterou se snáz něco dělá. Myslíte, že byste se na to mohl někoho zeptat? Co třeba některá z blízkých kamarádek, nebo sestřenka, se kterou chodíte pokecat do baru? Tyto slečny by vám možná řekly něco, co o sobě ještě nevíte – z pohledu ženy.
Lze s koktáním něco dělat?
Druhé, čeho si ve vašem textu všímám, jsou překážky v kontaktu, o kterých se zmiňujete. Píšete jednak o koktání a jednak o tom, že těžko hledáte témata, o nichž byste chtěl s druhými mluvit.
S koktáním se nežije snadno a je mi líto, že se s takovou obtíží potýkáte. Zejména v mládí nám druzí dovedou dát jasně najevo, kde jsou naše slabiny. Někdy to může být zraňující – a my se buď začneme o to více snažit, nebo se raději tak trochu stáhneme do bezpečí. Není dobrá nebo špatná cesta a nevadí ani to, když se na chvíli přestaneme snažit, nicméně i s koktáním se dá leccos dělat.
Chodil jste dříve (nebo chodíte) k logopedovi či psychologovi? Znají totiž spoustu triků, jak přelstít některé zrádné slabiky a byť se v tom sama pořádně nevyznám, viděla jsem lidi udělat pod dobrým vedením obrovské pokroky. Vypadali pak mnohem spokojenější: frustrace z nemožnosti říct to, co chtějí, se v mnoha momentech vytratila a na její místo přišla úleva.
Viděl jste už Královu řeč? Je to zfilmovaný příběh Anglického krále Jiřího VI., který bojoval s koktáním po celý svůj život, ale našel dobrého spolubojovníka. Byl jím logoped, který jej provázel všemi důležitými královskými promluvami až do konce kralování. V čem film silně zapůsobil na mne, bylo ztvárnění vnitřního souboje a někdy i zoufalství, jaké král Jiří kvůli svému handicapu prožíval – ale také úlevy, když se to povedlo.
Jak „uhníst“ téma
Na několika místech obou svých dopisů zmiňujete, jak je pro vás obtížné najít vhodné téma k hovoru. Napadá mě: témat je na světě milion. Od něčích modrých očí, přes boty, pásky a kabelky k politice, drbům, sportu, objektivům, typům těl foťáků, počítačům nebo třeba počasí. S některými přáteli je mi výborně, protože si stejně jako já chtějí povídat o běžných zážitcích každého dne a o tom, kdo co jak prožívá. Navzájem tak naplňujeme své potřeby. Můj přítel si zase velmi rád povídá o fotoaparátech nebo horských kolech. Ale někdy s kamarády strávíme polovinu večera „jen“ mluvením o zábavných videích na internetu: je to totiž téma, na kterém se shodneme všichni.
Ne každého baví vše, ale o tom to je: je velmi důležité uvědomit si, co baví právě vás. Kdy zbystříte v hospodě pozornost? O co máte živý zájem, co vás dovede nadchnout? O čem dokážete dlouze přemýšlet a co vás těší? Je dobré umět druhým naslouchat a povídat si nimi o tom, co mají rádi. Jenže to většinou na prvním setkání neuhodneme. A tak je fajn ptát se po kouskách na všechno možné nebo rovnou začít tím, co baví nás.
Co kdybyste si zkusil své dojmy z každého dne zapisovat do deníku? Možná by vám to pomohlo formulovat vaše prožívání a zachytávat momenty, které jsou pro vás zajímavé. Od psaní je pak k mluvení už jen kousek.
Ne každý myslí ve slovech
Přiznám se, že patřím mezi lidi, kterým mozek každý vjem a zážitek okamžitě převrací na slova. Jen co něco vidím, čichám, hmatám, už mám před očima slova, co to vystihují – a zapomínám na původní prožitek. I většina mých nápadů a myšlenek má formu slov. Jenže jak o tom teď uvažuji, říkám si, že to není to jediný možný způsob přemýšlení.
Kdysi jsem si našla blízkého přítele, který byl povoláním grafik. Byl často zticha. Věděla jsem, že není myšlenkami jinde – ale přesto nic neříkal. Vždy jsem byla nervózní, že se něco děje. Časem mi ale řekl, jak ho vyčerpává dávat všechno do slov a jak ho vyčerpává pořád nějaká slova vstřebávat. Dnešní svět je podle něj tak umluvený! Tento můj přítel přemýšlel většinu času v obrazech, nebo prostě jen vnímal a prožíval, co se zrovna děje, aniž by to potřeboval ukládat do vět.
Opět je to jen hypotéza: ale co když máte to, po čem dnes tolik lidí touží? Schopnost užívat si večer v posilovně (ten pocit námahy a únavy), schopnost neřešit zbytečnosti a hlouposti, schopnost užívat si ticho, schopnost přemýšlet například v obrazech místo slov?
Nápad na závěr
Říkáte, že váš život je většinou rutina. Práce, posilovna a domů. Jděte do toho, jen pokud byste opravdu chtěl, ale mám nápad, který by narušení rutiny a objevování sebe sama (o čem si rád povídáte, co vás baví nebo jak navázat kontakt s cizími lidmi) mohl skloubit.
Co kdybyste se zkusil jednou za čas sám nebo s blízkým kamarádem vydat na nová místa, kam se už nejspíš nevrátíte? Jít na diskotéku třeba do vzdáleného města… a oslovit tam někoho úplně neznámého? Zkoušet nanečisto, jaké to je a co všechno se může stát? Můžete se jen tak dívat, jak spolu mluví ostatní, nebo to sám zkoušet – přinášet různá téma a všímat si, jak druzí reagují.
Přeji vám, ať vám to s navazováním kontaktu co nejvíce vychází!
Ester Danelová
