Dobrý deň, posledné mesiace ma prepadávajú myšlienky o zmysle nášho bytia, totiž sa ho márne snažím nájsť… všetko mi príde ako zbytočné snaženie, ktore k nicomu nevedie a netesi ma. V takychto chvilach mi myslienky na smrť prídu ako logické vyústenie… teraz ma ma sprevádzajú pomerne casto, a i keď sú čiastočným zdrojom úľavy, vedia človeka vyčerpať, keď sa vkradnú do mysle, a je veľmi ťažké sa ich zbaviť. Kdesi v pozadí je vo mne strach, ze ak príde naročná situácia, tak sa rozhodnem využiť rady svojich „čiernych“ myslienok. Túžim sa ich zbavit, lebo sa ony zbavia mňa.
Kitten
Názor odborníka
Milá Kitten,
přemýšlím, komu vlastně píšu, když vím tak málo z vašeho příběhu. Kromě obsahu slov, která píšete, mi mysl ubíhá k aspektu stručnosti vašeho popisu jako formě komunikace. Napadá mě, že právě tato stručnost je výmluvná a že možná sdělujete svůj stav nejen slovy, ale hlavně tím, jak ho komunikujete. Nevím, zda za tím je ten pocit zbytečnosti něco sdělovat („vše je zbytečné“), zda na to nemáte nyní energii nebo zda máte pocit, že toto je to hlavní a dostačující. Chci Vám tedy jako první věc říci, že vnímám vaše trápení.
Jsem rád za Vaši větu o touze. Bez ní bych také uvíznul v bezmoci. Mohl bych se pokusit ji přebít nějakými obecnými poučkami o depresi (které jste možná slyšela, možná na vás nepůsobily, možná je nepotřebujete???), nebo můžu aspoň ukázat směrem, kde vnímám možnou cestu, a také sdílet s Vámi své myšlenky s nadějí, že nepříjemné myšlenky mohou být léčeny mimo jiné jinými podpůrnými myšlenkami.
Touha je známka toho, že je ve vás něco živé. Je to bod, který může pomalu vést (aspoň zčásti) k proměně atmosféry vašeho vnitřního světa. Možná by bylo dobré objevit i nějakou „pozitivní touhu“ – ve smyslu toho, co byste ráda – nikoli jen to, co nechcete. Někdy je lepší místo vyhánění tmy hledat světlo a rozsvítit. Co jsou vaše světla ve vašem životě? A pokud nejsou, co se s nimi stalo, jaký je jejich příběh, který možná potřebuje uzdravit?
Nestačí nemít „špatné myšlenky“, i když chápu, že někdy se to člověku jeví jako jediná věc, na kterou myslí. Myšlenky také tvoří určitou vnitřní společnost – díky nim nejste v určitém smyslu sama. Proto někdy není možné amputovat vnitřní obsahy jako mávnutím proutku nebo za pomoci prášků, ale je třeba objevit jejich funkci, nějak je uchopit a nahradit něčím jiným. V mé hypotéze, která může být jednou z mnoha, je to např. téma osamělosti a vnitřní uzavřenosti, které společnost myšlenek ředí. Strašák samoty a prázdna může být větší než přítomnost negativních myšlenek. Pocity nesmyslnosti a negativní myšlenky tedy spolu mohou různě souviset.
Od čeho hledáte úlevu? Myslím, že je to bod, ve kterém rovněž leží jeden z klíčů. Asi nestačí vypnout myšlenky, ale naučit se s nimi zacházet. Naučit se myslet jinak, nebo lépe řečeno odnaučit se ten dosavadní způsob myšlení. Možná pomocí negativních myšlenek také na mentální rovině hledáte ten únikový východ… (z prázdna? z úzkosti? bolesti?). Pak by bylo třeba hledat a tvořit jiné cesty k úlevě.
Jak zacházet s myšlenkami
Co se týče myšlenek samých, jsou cesty, jak se k nim stavět. Meditací či jinými cvičeními se člověk učí poznávat mysl, pozorovat své myšlenky a nedávat jim moc, aby vás takříkajíc chytly za ruku, vyvolaly emoce a vedly k nějakému chování nebo vyhnutí se jednání. Nelze úplně ovlivnit, co vás napadá, a není moc smysluplné vynakládat energii na to negování/odstraňování, myšlenky však mohou postupně ztrácet sílu a nutkavost. Lze objevit, že s nimi můžete také dělat něco vy, nikoli jen ony s vámi.
S myšlenkami lze také vést dialog. Je dobré je vyslechnout, ne vždy však poslechnout. K rozlišování mezi těmito reakcemi je důležitá podpora druhých, trénink ve vnitřním dialogu, čili nejlépe terapie, kde si to můžete cvičit. V transpersonální psychologii se užívá např. technika disidentifikace, kde se člověk učí dívat se na sebe a svět tak, že si opakuje věty typu „já nejsem mé myšlenky“ nebo „já jsem víc než mé myšlenky“.
Zní to možná zvláštně, ale je to myšleno tak, že do našeho vnitřního světa, do mysli se dostávají různé obsahy, které netvoří naše já, na ně se jen tak „přilepují“. Přesto, že je prožíváme v sobě, netvoří základ naší osobnosti. Jsou to často odrazy společnosti, převzaté názory autorit, naučené programy, city druhých i myšlenky, od kterých se můžeme odpoutávat. Zjištění, že s myšlenkami lze něco dělat, je často hodně osvobozující.
Dobré výsledky ohledně práce s myšlenkami přináší také kognitivní směry jako kognitivně behaviorální terapie nebo racionálně emoční terapie podle Alberta Ellise. Můžete to zkusit vzít jako ukazatel, kudy by mohla vést vaše léčba, pokud už teď nejste v psychoterapii.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeju Vám, abyste našla myšlenky, které budete chtít následovat, a které ukotví vaši identitu. Možná po vás život něco žádá – třeba i předání nějaké zprávy o těžkostech, o bezmoci, do tohoto světa. Můžete být zatím v první fázi, ze které vzejde empatie a soucit vedoucí třeba k angažovanosti a lásce (v širokém smyslu slova). Ať se vám podaří najít cestu, po které touha půjde i přes překážky k naplnění smyslem.
Držím palce, Aleš Borecký
Pomohl vám článek?
