Názor odborníka

Dobrý den, Luiso,

obracíte se na mě s otázkou, jak zvládat partnerovi výkyvy nálad, které vám ubližují. Zároveň se také ptáte na to, jak to udělat, aby vás tyto jeho nálady nepřesvědčovaly o tom, že vás už nemá rád.

Když se nad tím zamyslím, vnímám ve vašem dotazu dvě roviny. Jedna jako by byla více zaměřená na vašeho partnera (co se s ním děje, proč se k vám chová tímto způsobem) a druhá více na vás (co dělat, abyste tyto výkyvy zvládala, jak si více ve vztahu věřit a nenechat se problematickými situacemi mezi vámi zviklat k pochybnostem).

Obě tyto roviny jsou vzájemně propletené, a proto se domnívám, že je dobré se každé z nich dostatečně věnovat a uvědomit si, že jedna může ovlivňovat druhou.

Co se děje s partnerem?

Píšete, že se tyto partnerovy nálady, kdy s vámi odmítá být v bližším kontaktu, objevují zhruba tak jednou za měsíc. Přijde mi zajímavé, že se tato situace takto pravidelně opakuje. Určitě by bylo stálo za to zkusit se zamyslet nad tím, co se v tomto období s vaším partnerem děje. Vrací se tato jeho nálada vždy ve stejnou dobu? Předchází tomu něco?

Domnívám se, že nic nevzniká jen tak a že změně nálady vždy předchází určitý podnět (hádka, přemíra stresu, problémy v práci či rodině, alkohol, nedostatek spánku aj.). Myslíte, že by se nějaký takový spouštěč našel?

Určitě je také dobré uvažovat i nad tím, zda nejde o určitou periodicky se objevující poruchu nálady. K tomu by však bylo dobré vyhledat pomoc odborníka – psychiatra, který by byl schopný toto podezření potvrdit nebo vyloučit.

Jak se vlastně stane to, že partnerova špatná nálada odezní? Co je k tomu potřeba? Jak se k vám poté partner chová? Přichází a nabízí usmíření nebo vyčkává?

Moje otázky jsou hodně směřované na zmapování toho, jak tato situace vzniká, co ji ovlivňuje a jak na ní oba reagujete. Důvodem pro tento směr uvažování je moje představa o tom, že většinu partnerských rozkolů ovlivňují a „přiživují“ oba partneři svým chováním. Pokud se tyto vlivy nerozmotají a partneři si neuvědomí, že oba mohou svůj svár přiživovat, může dojít k situaci, kdy svalují jeden vinu na druhého, což je začátek bludného kruhu.

V dotazu není nikde zmíněno, jak jste spolu s partnerem dlouho – zda jde o začínající vztah, kdy si na sebe teprve zvykáte a určité nejasnosti jsou přirozené (a časem mohou odeznít), nebo zda jste spolu již delší dobu. To je určitě také důležitý faktor, na který je dobré se zaměřit. Přesto je mojí klíčovou myšlenkou to, jak spolu o problémech hovoříte a jak je řešíte.

Co se děje s vámi?

Přemýšlím nad tím, že pro vás musí být velmi náročné se v takto nečekaných zvratech nálad orientovat. V dotazu není nikde zmíněno, zda se společně s partnerem k těmto situacím vracíte a zda o nich hovoříte. Pouze vnímám, že se tyto situace stále a stále opakují a vyčerpávají vás (noční můry, stres, úzkost, přebírání špatné nálady).

Na druhou stranu moc pěkně popisujete své reakce na partnerovo odmítání (jste vyplašená, pláčete a obviňujete se). Myslím si, že je dobré, že tyto své reakce vnímáte.

Hodně mě zaujalo to, že máte tendenci obviňovat sebe sama. Co vás k tomu vede i přesto, že vás partner ubezpečuje o tom, že to s vámi nesouvisí? Napadá mě, zda ve vaší společné minulosti neexistuje něco, co by tento váš pocit stále drželo při životě. Ukrývá‑li se tam nějaký kostlivec, mohlo by být dobré pouvažovat nad tím, zda není čas ho nevytáhnout na světlo. Nemyslím tím nutně přímo před přítelem (pokud chcete, tak je to samozřejmě v pořádku), ale sama před sebou.

Pokud se někdo cítí být viníkem, zůstává jím do té doby, dokud nedojde k odpuštění – je pak na něm od koho toto rozhřešení potřebuje slyšet. Je něco, co byste si přála slyšet, Luiso? A od koho byste to nejvíce potřebovala? Domnívám se, že s tímto pak mohou úzce souviset i pocity nejistoty a obav, že vás partner přestane mít rád.

Nikde v textu není uvedeno, jaký je váš vztah k příteli – zda sama chcete ve vztahu pokračovat nebo zda uvažujete nad tím, že byste ho ukončila. Na konci pouze žádáte radu, jak to udělat, abyste dokázala věřit tomu, že vás má partner stále rád.

Zkuste se tedy zeptat sama sebe, jak vám v tomto vztahu a nakolik je pro vás důležitý. Odpověď na tuto otázku by pak mohla ukázat další směry, kterými je možné se vydat – zda se zaměřit na podporu vztahu jako takového nebo zda více podpory potřebujete vy, abyste se dokázala rozhodnout, co chcete a potřebujete, abyste se cítila dobře.

Tuto podporu by vám mohl poskytnout jak rodinný poradce (a to i bezplatně v jakékoli rodinné poradně), tak i některý z kolegů psychologů či psychoterapeutů. Pokud budete vědět, co pro sebe sama potřebujete, je pak více pravděpodobné, že si o to ve svém okolí dokážete říct. A když si řeknete, odpovědi na sebe nenechají dlouho čekat.

Na řadu otázek, které zde navrhuji, by asi nejlépe odpověděl váš partner. Proto bych uvažovala také nad tím, jak se více ve vztahu věnovat vzájemné komunikaci a otevřenosti v tom, jak na vás působí, když dělá to či ono. Stejně tak je důležité dát dostatek prostoru k podobným úvahám i partnerovi (jak na něj působí vaše chování, co by potřeboval k tomu, aby se cítil dobře, zda mu něco vadí apod.). Možná to pro vás oba budou nové informace, které vám umožní najít cestu k větší blízkosti.

Marie Kovářová