Náš syn byl plánovaný, z dlouholetého vztahu. Partner mi po příchodu z porodnice oznámil, že odchází. Odešel s tím, že synka mu budu „půjčovat“. Syn byl kojený dva roky, od roka navštěvoval jesle, vychovávala jsem ho sama.
Vždy byl spokojený, spinkal, když jsem ho otci předávala v kočárku, a po pár minutách se probudil a plakal. Tento jev se pořád opakoval. Nechtěl k němu do náruče, byl nespokojen. Táhlo se to dalších pět let, kdy k němu vůbec nechtěl. V mé přítomnosti to bylo lepší, ale dlouho s ním nevydržel.
Nyní je synkovi 10 let, už k otci jde, ale nechce u něho přespávat. Mně to nevadí, nevidím v tom problém, otec ano. Syn je citlivá povaha, rozumově pochopí vše. Na otázku, proč nechce přespat u otce, se rozpláče, popisuje pocity jako: jsem tam cizí, necítím se tam dobře, není to můj pokoj, chci spát u sebe v pokoji a doma.
Jeho otec má z dalšího vztahu dvě děti – dceru 10 let a synka 5 let, které má u sebe. S dětmi si synek hraje, ale zpočátku byla velká soutěživost mezi dcerou a naším společným synem. Otec se nikdy nezúčastňoval jeho výjimečných dnů – první školní den, besídky, vernisáže, zápasy v hokeji, kytarový koncert…
Co s tím? Srovná se to samo? Mám na synka tlačit? Pro mě je úspěch, že k otci jde bez dlouhého přemlouvání a vysvětlování, které mě vždy psychicky vyčerpávalo. S otcem jsem si promluvila, ať ho netlačí do spaní, že až sám bude chtít, tak půjde, přijde mi to lidské.
O víkendu jsem odjela na chalupu, když byl synek u otce. Volala jsem synkovi, že tam přespím a on přespí u mé maminky. Přespal u babičky a ráno odešel k našemu domu, aby otec nezjistil, že nespal doma, a čekal pro jistotu 30 minut před domem. Proč to udělal? Chtěl se prý vyhnout otázkám typu – když spíš u babičky, proč nespíš u mě?
Mihu, 34 let
Názor odborníka
Milá Mihu,
děkuji vám za důvěru. Chování a pocity vašeho syna mi přijdou odpovídající situaci, jak ji popisujete, obzvláště když je citlivá povaha. Vztah dítěte k rodiči nevzniká na základě genetického materiálu, ale péčí rodiče a časem, který dítěti věnuje. A synův otec nejen že se vzdal množství času, vzdal se i klíčových okamžiků.
Ze sociálního hlediska tak jde o vztah spíše strýčkovský než otcovský. Neotcovské postavení synova otce navíc vyniká v kontrastu s otcovskou rolí, kterou zastává směrem k dalším svým dětem – tím více, že dcera je stejného věku.
Píšete, že syn nechce u „strýčka“ přespávat. Ale proč by měl? A že je mu lépe u babičky než u „strýčka“. Proč ne?
Zvláštní mi nepřijde ani to, že syn chrání otce před tímto zjištěním, ostatně to sám vysvětlil. Ještě by mohlo jít o snahu otce nezranit, ale myslím, že netřeba hledat další vysvětlení, než jaké syn sám nabízí.
Ptáte se, Mihu, zda se to „srovná“. Spíše než odpovědi mě k tomu napadají otázky: Jak by se to mělo srovnat? Že se otec začne více angažovat? Nebo se syn bude najednou u otce cítit dobře? Nebo že nepříjemné pocity překoná a začne přespávat jim navzdory?
Jak se cítíte vy?
Více než chování a prožívání syna je pro mě záhadou prožívání vaše. Proč vás napadá, že byste měla na syna v tomto směru tlačit? Tlačí na vás jeho otec? A jaké k němu vlastně máte city? Na vašem dopise je pozoruhodná citová neutrálnost, s níž popisujete chování synova otce, ačkoli jde o zásadní události (opuštění vás po porodu, neúčast na výjimečných událostech v životě syna).
Možná to v sobě máte zpracované a emoce odžité, možná okolo toho emoce máte a snažíte se je nevyjadřovat. V takovém případě bych se ptala proč.
- Bojíte se, aby vás přespříliš nezahltil hněv či smutek?
- Nechcete jimi „zatěžovat“ syna?
- Anebo vám na bývalém partnerovi stále záleží?
- Či se ho bojíte? Jste směrem k němu submisivní?
Nevím, jak byste odpověděla, myslím však, že tyto odpovědi mohou být dosti podstatné pro život váš i život syna. Děti někdy zrcadlí i naše nevyjádřené pocity, možná o to více, že my sami je nepřiznáváme. Tím neříkám, že to tak je ve vašem případě, jen nabízím tuto možnost k zamyšlení.
V každém případě, Mihu, stejně jako vy nevidím v chování syna problém. Myslím, že citlivě vnímáte jeho chování a prožívání, a je dobře, když jej do přespávání nenutíte.
Krásné léto,
Pavla Koucká
