Dobrý den,
už před lety jsem si na základní škole prošla šikanou a v té době jsem své problémy začala řešit občasným řezáním se. Po nějaké době jsem s tím naštěstí přestala, ale v posledních několika měsících je toho na mě moc – vysoké nároky v práci, stres s přijetím či nepřijetím na VŠ. Špatně usínám, budím se moc brzy, z toho jsem přes den unavená, bez nálady, nepříjemná, občas až agresivní. A to jak slovně, tak i fyzicky. Prostě si musím do něčeho praštit a ulevit si.
Nesmyslné požadavky od vedoucího nebo pro mě problémové situace jako mluvení před mnoho lidmi jsem najednou začala řešit opět řezáním do rukou a do nohou. Nechci to řešit tímhle způsobem, ale zároveň ani nevím, jak jinak si ulevit. Občas dokonce i přemýšlím, že bych to všechno skoncovala, prostě jen pořádně šlápnout na plyn a napálit to někam do sloupu. Pak bych snad už měla klid.
Pravdou je, že takhle určitě občas uvažuje každý, ale přemýšlím nad tím častěji a častěji. Dokonce se mi o tom už i několikrát zdálo. Když se jdeme občas s některými kolegy napít, je mi hned lépe, ale večer doma, když už jsem sama a mám čas přemýšlet, opět myslím na problémy, řezání se a nakonec se většinou i říznu. Nechci své problémy řešit takto, proto bych vás chtěla moc poprosit, jak na to. Vím, že to není správné.
Děkuji.
MMA
Názor odborníka
Dobrý den.
Nejprve mi dovolte ocenit vaši otevřenost, se kterou se s námi dělíte o to, co vás trápí.
Když čtu váš dotaz, slyším hlavně otázku, kterou pokládáte v závěru: Nechci své problémy řešit řezáním se. Jak na to?
V souvislosti s tím, co trápí i vás, si tuto otázku položilo již mnoho lidí. Bylo by ode mě drzé, kdybych si jen podle textu dotazu troufala dávat nějaké konkrétní rady. Věřím totiž, že každý jsme jedinečná osoba a proto i způsoby, které pomohou rozpustit naše problémy, jsou pro každého jiné, jedinečné. Například na těchto stránkách najdete mnohé zkušenosti, názory i odkazy, které by pro vás mohly být zajímavé.
Takto na dálku se s vámi, sama za sebe, můžu jen podělit o to, co mi běží hlavou, když váš dotaz čtu.
Přemýšlím, jak byste pojmenovala ty problémy, které řešíte řezáním? Napadá mě totiž, že často máme větší moc změnit to, co vidíme jako problém, než způsob, který jsme společně s naším tělem vymysleli jako „únikovou cestu“. Jak sama říkáte, je to až řešení, tedy konec celého příběhu, výsledek. Co se děje na jeho začátku, jaká je pointa? Co by se dalo, i nepatrného, změnit v jiných částech celého příběhu? Když změníme děj, často tím můžeme ovlivnit jeho konec.
Píšete o nelehkém období v dětství, o době, kdy jste si poprvé začala záměrně ubližovat. Teď, když je toho na vás moc, šéf klade nesmyslné požadavky, máte stres s přijetím na vysokou školu, špatně usínáte a příliš brzy se budíte, jste občas agresivní a nakonec si musíte do něčeho praštit. Když takhle vyjmenovávám jen některé z věcí, které vás v poslední době tíží, je těžko i mně. A to si je jen snažím představit. Stejně jako vás mě napadá: Musím si ulevit.
A pří té představě si říkám: Potřebovala bych si odpočinout. Ze všech stran jsou na mě kladeny požadavky, jak dlouho to můžu ještě vydržet? Kde bych mohla ubrat, najít si čas sama pro sebe? Jak často si dopřeju něco příjemného? Jak se starám o to, abych se cítila dobře? Kdy mi naposledy bylo fajn? Mohla bych to, při čem mi tak bylo, dělat častěji?
Vám už se jednou podařilo „s tím po nějaké době naštěstí přestat“. Možná bych se tak spíš měla ptát na radu já vás. Co vám k tomu pomohlo tenkrát?
Chápu ale, že tentokrát jste dospělá žena a tíha celé situace na vás doléhá možná silněji než na základní škole. Dokonce píšete, že občas i přemýšlíte, že byste to všechno skoncovala – „..pak bych snad už měla klid“. Kdybych měla tu možnost, určitě bych se vás zeptala, co všechno se pod tím slovem „klid“ skrývá. Jakou jinou cestou by se k takovému klidu dalo dojít? S čím jiným by bylo možné skoncovat, abyste mohla cítit tenhle klid?
Říkáte, že když se jdete s některými kolegy napít, je vám hned lépe. Jsou to tedy přátelé, se kterými si můžete ulevit? Svěřila jste se někomu, co vás tíží? Pokud ne, ráda bych vám k tomu dodala odvahu. Jak se říká, ve dvou se to lépe táhne. Ať už by to měl být někdo z rodiny, přátel nebo zkušený terapeut. Dost možná vás překvapí, kolik lidí v našem okolí tíží podobné nesnáze jako nás samotné.
Využívejte celý web.
PředplatnéNa závěr musím přiznat svou nejistotu, že jsem se dost možná ve svém přemýšlení vydala cestami, které vám nejsou vlastní. Jak už jsem zmínila, v každém příběhu je mnoho rozcestníků. Tentokrát jsem se o tom, jakou cestu zvolím, rozhodovala jen podle několika vašich řádků a své předešlé zkušenosti. K tomu, abych společně s vámi mohla hledat cestu, po které byste ráda šla, bych potřebovala mnoho cenných indicií, které zatím znáte jen vy.
Přeji vám, ať brzy najdete ten správný klíč k vašim otázkám.
