Život s úzkostí

V dětství jsem slýchala: Ty ne, Báro, bež pryč, tebe tu nechceme. Uvěřila jsem, že jsem špatná.

Jaké to je, když trpíte úzkostmi a pracujete s lidmi, ve škole? Se značným handicapem běžíte v soutěži, ve které závodit nechcete, jelikož nevěříte v to, co přinášejí výsledky tohoto soupeření.

Píše se rok 2015. Je pondělí, šest hodin ráno a já pomalu vstávám, pracovní týden začíná. Za necelou hodinku už zavírám dveře od bytu a mířím do práce, jdu do školy, jsem totiž učitelka. Když pak v osm hodin zazvoní, odcházím do třídy, kde mám první hodinu angličtiny s deváťáky. Jsou fajn, ale nechtějí se učit. Je mi s nimi dobře, cítím se skoro jako jedna z nich, hodina spíš připomíná kamarádskou sešlost než klasickou školní hodinu, ale to je tím, že je únor a nemusím zas až tak řešit známky.

Známkování nás potom rozdělí na dvě znepřátelené skupiny, kde každá bojuje za svá vlastní práva, učitelé versus žáci. Vím naprosto přesně, na jaké straně stojím já, kam mě táhne vlastní instinkt a přirozenost, a že netoužím nikoho rovnat do latě, nějak ho hodnotit a pak kárat. Vím ale také, jaké jsou mé povinnosti vůči zaměstnavateli a ostatním kolegům, a protože jsem poměrně loajální a mám nadřízené, kterých si vážím, žiju v neustálém vnitřním konfliktu, který je ještě znásoben tím, že trpím úzkostmi.

Uvnitř systému

Když jsem na školu před dvěma lety nastoupila, chtěla jsem ji celou sama změnit a dělat všechno jinak, ale také jsem tak nějak nepočítala s tím, že hodnocení, bodování a známkování může mezi lidmi vytvářet takové hradby. Bylo by skvělé s dětmi jen tak být, trávit s nimi čas. Mají svůj pohled na věc a vidí věci jakýmsi novým, osvěžujícím způsobem.

Později jsem ale poznala, že abych nekazila práci týmu, za který kopu já, musím vše dělat přesně tak, jak jsem nikdy nechtěla – používat ohrané učitelské fráze a vyhrožovat dětem školním řádem, psát poznámky do žákovských knížek, nahánět jim při hodinách strach, aby měli respekt a nevlčili, popohánět je ve školní jídelně, aby si nepovídali a už dojedli, prostě všechny tyhle věci, které jsem si říkala, že nikdy dělat nebudu.

„Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ François de La Rochefoucauld

Když za sebou ale pak zabouchnu dveře kabinetu, je mi z té přetvářky někdy tak smutno a mizerně, že začnu prostě brečet. V té chvíli pak také pravidelně nastupuje záchvat úzkosti a panika, kdy mám pocit, že snad ani neodejdu z práce, jak se bojím, abych někoho nepotkala a nemusela se zas tvářit kolegiálně, když bych kolegovi raději spíš vymačkala mokrou houbu na hlavu.

Prostředí a práce, kterou v současné době vykonávám, je svým způsobem asi to nejhorší, co jsem si mohla pro sebe zvolit. Jelikož člověk trpící panickými stavy k tomu mívá ještě další přidružené strachy, jako například agorafobii, což je strach z otevřených prostor, je to opravdu někdy dost náročné.

Když jsem ve škole začínala a měla dozor na chodbách nebo ve školní jídelně, nedokázala jsem v tom prostoru ani vydržet, jak hrozně úzko mi bylo z toho všeho hluku kolem mě. Prostě to nešlo. Pracovat v takovém prostředí znamená, že se každý den vyrovnáváte se svou slabostí, která vás v určitém smyslu diskvalifikuje ze závodu.

Konec ostřílené hráčky

Je to zvláštní, jak se věci mohou obrátit. Jako malá jsem hrála na hudební nástroj, pravidelně vystupovala před publikem a měla status celkem zkušené hráčky. Když jsem pak přišla na konzervatoř a zjistila, že všechno co umím, je špatně, vše se nějak otočilo.

Prožívala jsem tam několik let pocit naprosté bezmoci, kdy se mi nic nedařilo a čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo. Tam také začaly panické stavy. Nejdříve jsem se začala bát vystupování a pak se strach rozrostl i dál a začal mě pronásledovat i v situacích, kdy bych ho vůbec nečekala.

19. ledna 2017

Vyšší potřeby (přednáška)

Pavel Špatenka

Seděla jsem třeba v jídelně na obědě a najednou se mi rozklepaly ruce. Nebo jsem se už nedokázala vůbec bavit s lidmi, tak jako dříve, začala jsem z nich mít strach, z toho, že mě budou soudit. Získala jsem pocit, že nic nedokážu a že jsem naprosto k ničemu a nechala ostatní, aby se ke mně chovali bezohledným způsobem. Myslela jsem, že si nic jiného nezasloužím.

Vzpomínám, jak jsem třeba s jednou spolužačkou odcházela ze školy a najednou mi někdo před nosem zabouchnul dveře a pak řekl: „Ona projít může, ale ty ne, ty zůstaneš tady!“ Nebo jsme jeli se třídou někam na výlet, tam jsme se různě fotili a najednou mi někdo řekl: „Ty ne, Báro, ty běž pryč, s tebou fotku nechceme!“

Špatné děvče

Takovýchto maličkostí se děly spousty a toto chování, které mě tak zraňovalo, jsem přejala a sama k sobě se začala chovat stejným nenávistným způsobem. Myslela jsem si, že jsem špatná, když mám takové problémy, a tak jsem si hrála na špatné děvče.

Dostávala jsem se pak v průběhu let docela často do situací, které byly hodně vyhrocené a vůbec mi nesloužily, jednoduše jsem si pod sebou řezala vlastní větev, na které jsem seděla. Když jsem pak díky svým brutálně upřímným způsobům přišla znovu o práci, dostala jsem se až úplně na dno svých sil, kdy mi vůbec nic nedávalo smysl.

A pak mi došlo, že to nebude asi okolím, že se mi dějí takové věci, kdy mám pocit, že život je na levačku a nestojí za nic. Že to nebude asi tím, že mi všichni chtějí zase ublížit – tentokrát to totiž už dělám jenom já sama. A tenhle moment, toto uvědomění bylo pro mne z mého současného pohledu na věc zatím asi to nejdůležitější, co jsem kdy prožila.

Nový přístup

Bude to znít zřejmě jako klišé, ale jsem za tu lekci osudu velmi vděčná. Asi jsem musela spadnout až úplně dolů, aby mi to konečně došlo. Dnes mám pocit, jako bych se probudila ze zlého snu, z nějaké noční můry. Ne ani tak proto, co se mi dělo, ale proto, jaká jsem na sebe byla já sama.

Učím se teď mít se ráda. Změnila jsem postoj k sobě, a tím se mění úplně vše. Někdy mi přijde, jako bych se znovu narodila. Když porovnávám, jak na mě reagovali lidé dřív a co mi říkají dnes, je to až k neuvěření. Lidé z minulosti mi říkají, že si mě pamatují jako neustále naštvanou, podrážděnou holku, které skoro všechno vadilo a s ničím nesouhlasila.

Dnes ze mne prý sálá pozitivní energie a jsem, jak mi bylo řečeno, o dost tolerantnější. I děti, které učím, reagují jinak – dříve jsem s nimi měla spíše problémy, dnes mi říkají, že jsem sympatická a milá. Tak co na to říct, dopadlo to dobře. 

Využívejte celý web.

Předplatné

Nejde to vše ale úplně naráz a vlastně netuším, jestli se úzkostí někdy úplně zbavím, stále se vracejí. Když si v hlavě hodně dlouho omíláte nějaký myšlenkový vzorec, tak si na něj prostě zvyknete. Mám teď sice už nový, ale ještě není úplně zajetý, chce to čas. Dělím se o své zkušenosti a doufám, že tak pomůžu sobě i všem těm, kteří si myslí, že kvůli úzkostem z nich budou špatní lidé. Tak mi držte palce!

Autorka publikuje na svém blogu

Otevřít diskuzi 0