Dobrý den,
ještě před rokem a půl jsem neměla problém kamkoli přijít a říct, co potřebuji, nebo cokoli vyřídit. Cítila jsem se sebevědomě, byla jsem svá. A to i přesto, že kolem mě byla spousta špatných lidí, kteří se mi snažili ublížit, ale já před tím dokázala „utéct“, jít dál a neotáčet se.
Možná právě to zanechalo ve mě něco negativního, co ovlivňuje můj život v současnosti. Mám jen jednoho člověka v životě, kterému naplno věřím. S ním dokáži mluvit, sdělovat mu své názory, diskutovat, cokoli vymýšlet. Jen s ním se cítím svá.
Ale pak jsou tady lidi „ostatní“. Už jen představa, že za někým musím jít a něco mu sdělit, o něco ho požádat, mi vhání slzy do očí a celým tělem mi projede mráz. Ihned se mě zmocní pocit „raději seď na zadku a nikam nechoď, protože to celé zase poděláš. Jsi nic, jsi nula…“. A taky se tak k věcem stavím – pokud je něco, co mi je hodně nepříjemné, já to prostě neudělám. I když jsou to běžné věci v běžných životech běžných lidí.
Mám přítele, ale vztah je založen na „vůdčích schopnostech“ partnera. I když mi mnohdy partner postojem ke mně ubližuje, já nic neřeknu. Mám pocit, že je to tak správné.
Nevím, jak dlouho lze žít takovým životem, ale upřímně mě to hrozně děsí, protože jak se říká, „žádná ryba, která se držela u dna, ještě nikdy nespatřila krásu noční oblohy“, a já v životě něco dokázat chci. Chci pomáhat lidem, žít jinak než většina lidí kolem mě. Máte nějakou radu? Potřebuji názor „zvenčí“. Děkuji.
Nicoll
Názor odborníka
Milá Nicoll,
přijde mi, že jste se dostala do vlastní vnitřní pasti různých přesvědčení, která už máte tak zažitá, že už je ani nezpochybňujete. A rozmotat je vám pomůže psychoterapie nebo čas a životní zkušenosti.
Ptáte se, jak dlouho lze žít takovým životem – třeba celý život. Krásně o tom píše v jedné povídce Jan Čep, kdy se jednoho dne hlavní hrdina, kterému je přes šedesát let, „probudí“ a promítne si svůj život, který zaspal, promrhal. Uvědomí si krusty, které má na sobě a které vznikly, když nechal věci kolem sebe jít, neřešil, utíkal od nich pryč, pasivně nechával být. Dokonce takto prošvihl i životní lásku.
Díky tomu, že vás děsí, že byste takto prožila život, jste se rozhodla něco dělat, odhodlala jste se nám napsat. A to je dobře! Že jste to udělala i že vás tento pocit přiměl k nějaké akci! Už jen to, že jste nám sepsala váš příběh a požádala o názor zvenčí, je krok správným směrem. Když o pomoc požádáte, tak přijde, třeba i z nečekané strany.
Je důležité pochopit svoji minulost
To, co se stalo před rokem a půl, jste vyřešila tak, jak jste tehdy asi nejlépe dokázala. Až budete mít chuť a podporu, třeba terapeuta, zkuste se na toto období podívat znovu. Možná nemusíte přímo do terapie, ale už jen s odstupem času, až budete zralejší, budete schopna toto období uchopit jinak. Píšete, že jste utekla, šla dopředu. Kdo nepochopil svoji minulosti, je odsouzen ji znovu prožít – zní dnes už poněkud otřepaný výrok. Ať už se vám stalo cokoliv, tak jde o vaši životní zkušenosti, kterou jste si potřebovala projít. Pokud se budete chtít časem zabývat hlouběji sebepoznáním, patří k tomu i poznávání stinných stránek. Tato zkušenost se vám bude výborně hodit. Nejlépe je totiž rozeznáváme u druhých, kdy se uplatňuje mechanismus projekce. A nepříjemné, bolestné zkušenosti jsou tím nejlepším materiálem.
Když člověk utíká, zakopává přitom – o sebe. A vy ty překážky pociťujete už dnes. Dělá vám problémy si zařídit obyčejné věci. Něco ve vás, nějaká vaše část, vás brzdí, nedovoluje vám pokračovat, něco drhne. Něco vás nutí zastavit se. Třeba si znovu probrat to období, před rokem a půl? Pochopit a porozumět, co dělali ostatní, jakou roli jste v tom měla vy, jak a proč k tomu došlo?
A pak přijde váš vnitřní soudce, hlas, který vás usadí ještě než začnete cokoliv podnikat nebo oslovovat druhé. Jako by ten vnitřní hlas „věděl“, že nemá cenu za kýmkoliv jít, protože se na vás všichni vykašlou, nestojíte za nic, a i kdyby jste se pokusila, budete odmítnuta, nic vám nevyjde. Brrr, tak z toho jde na mě taky hrůza. Cítíte odmítnutí ještě dřív, než cokoliv zkusíte. A hlavně – vy tomu věříte! Svojí pasivitou, že nakonec nic neuděláte, dáváte tomuto vnitřnímu hlasu, který vás odsuzuje, za pravdu. Považujete to tedy za správný názor. Je tedy správné, nikam nechodit, o nic se nepokoušet.
Nepopírejte samu sebe a své pocity
O vašem vztahu nevíme skoro nic. Chybí informace, jestli vás partner v něčem podporuje. Víme jen, že váš vztah určuje dominantní partner. Kde je tam láska, podpora, empatie? Nezbývá mi než reagovat jen na to, co o vašem vztahu píšete. A opět, máte pocit, že je správné, když se neozvete ve chvíli, kdy vám ubližuje jednání partnera. Nevíme, odkud se ve vás vzal tento pocit vzal. Měla jste to tak vždy nebo to bylo ze ze začátku jinak? Chcete slyšet názor „zvenčí“. Určitě si nějaké přečtěte v diskusi, za sebe přidávám svůj názor: pokud budete v situaci, kdy vám partner ubližuje, tak se ozvěte. Ve vašem příběhu se objevuje motiv „být svá“. Obávám se, že když se neozvete, právě toto ztrácíte. Protože se popřete, popřete svoje pocity, nepovažujete za důležité bránit sebe sama. A právě, když to neuděláte, necháváte sebe sama napospas jakkoliv nepěknému chování, vzdalujete se sama sobě stále více.
Kdybychom spolu hovořily, zeptala bych se vás, proč si myslíte, že je správné se neozvat. Proč si myslíte, že je správné takové jednání nechat být, nechat si ubližovat? Protože nevíme, lze si jen domýšlet – máte třeba strach z reakce partnera, z hádky, že na vás bude zlý… ať už je vaše obava jakákoliv, musíte se s ní vyrovnat, třeba v terapii. Máte‑li mít z něčeho strach, potom, že ztratíte sebe sama, že se odcizíte sama sobě.
Ještě mě napadá, při popisu svého vztahu jste zdůraznila právě vůdčí vlastnosti partnera. Vybrala jste si právě takového člověka… hmm, tedy, souhlasila byste s tím, že vám právě takové vlastnosti chybí, a proto vám takový partner připadá přitažlivý, máte pocit, že právě takového potřebujete? A že kdybyste se ozvala, vztah by se možná otřásl, hrozil by rozchod a vy byste ztratila partnera s vlastnostmi, které vás přitahovaly? Když tedy partner vše řídí, vy se jen, hovorově řečeno, vezete. Je to pohodlné… Zrovna tak existují muži, kteří jsou viděni zvenčí jako „podpantofláci“, tuto roli vědomě přijímají, vždyť nemusí nic řešit, partnerka vše rozhodne, nese zodpovědnost, oni se také jen vezou…
Vědomě prožívejte pocit „být svá“
Je správné se neozvat versus partner mi ubližuje. Pokud se něco nezmění (vy, chování vašeho partnera) vaše problémy se budou jen prohlubovat. Se změnou vašeho partnera asi počítat nemůžeme, ale vy na sobě zapracovat můžete. Třeba to nepůjde naráz, potřebujete hlavně odhodlání něco změnit. Lépe porozumět sama sobě, dokázat si zařídit běžné věci. Ty, které jsou pro vás nějak důležité. Třeba některé z těch věcí, které jste nedokázala udělat, co vám byly nepříjemné, bylo správné neudělat, vyhnout se jim.
Co však je markantní z vašeho příběhu, je, že nemáte ze sebe dobrý pocit. Cítíte se špatně, ať už bylo dobře to neudělat nebo ne. Už to nerozlišujete. Převládající pocit je jasný. Necítíte se svá. Když jste tedy s tím člověkem, s kterým máte opravdový vztah a kde se cítíte svá, tak si ten pocit vědomě co nejvíc prožijte – jak se říká psychoterapeutickým slovníkem – osahejte. Tam můžete začít, že budete ten pocit prožívat naplno a uvědomovat si, pojmenovat, co to znamená pocit „být svá“. A až to budete prožívat, zkuste se podívat i na další věci, které vás trápí. Třeba přijde vhled, proč tomu tak je a co dělat jinak. Jak komunikovat s přítelem. Nemusíte řešit vše najednou, ani by to nebylo dobré si najednou toho nabrat tolik. Klidně si vyberte jednu věc, jednu situaci a na tu se zaměřte. Anebo může přijít i nápad, co byste chtěla udělat. Třeba vyrobit si náušnice nebo jet někam na výlet. Tyto nápady a impulsy jsou moc důležité a určitě je správné, abyste je zrealizovala.
A chcete pomáhat druhým lidem – výborně. Na této cestě je jeden člověk, kterému musíte pomoci nejprve – a to jste vy.
Využívejte celý web.
PředplatnéPokud budete s tím člověkem, s kterým si tak rozumíte, můžete mu plně věřit, zkuste si ten pocit hlavně užít. Teď už vědomě. Jsou to okamžiky, kdy jste plně svá – odlepíte se od dna vzhůru k hladině. Možná, že právě s tímto člověkem zažíváte okamžiky, kdy jako ryba vyskočíte nad hladinu a zahlédnete hvězdy.
Marta Helingerová
