S manželem jsme spolu 14 let. Máme jedenáctiletou dceru. Je mi 38 a manželovi 40 let. Nejsem s manželem šťastná. Mám pocit: Cokoliv řekneš, bude použito proti tobě… Když mu to řeknu, odpoví, že bych nebyla šťastná s nikým. Že můžu být ráda, že ho mám, protože mě nemlátí a nosí domů peníze.
Neumíme komunikovat, jsme jak kohouti v ringu. Mám pocit, že chce něco vyhrát, ale já bych ráda řešila problém, a ne bojovala. Když chci něco řešit, odbíhá od tématu, slovíčkaří, nezaměří se na problém, ale na nějaké slovo, něco jiného, co jsem řekla… když chci tedy hádku ukončit se slovy, že odbíháme od tématu, říká, že mi docházejí argumenty.
Poslední dobou mi přijde, že jsem rezignovala. Snažím se nic neřešit, nevyvolávat hádky, ale nechce se mi takhle prožít další roky života. Poslední dobou se začal chovat stejně i k dceři, řekla bych, že občas ještě hůř. Hádá se s ní, snaží se v ní vzbudit strach křičením, chce, aby ho absolutně poslouchala, nesnese jiný názor, kritiku.
Hádáme se tedy teď všichni. Nedokážeme se shodnout na výchově, on si chce vychovávat po svém – absolutní poslušnost, nadřazenost rodiče, já s tím nesouhlasím, ale jakmile něco namítnu, je hádka. Byli jsme už i v poradně, ale přijde mi, že své chování měnit nechce, a když – tak jen na chvilku.
Nevím, jak nejlépe situaci řešit. Chodit k terapeutovi tak dlouho, až najdu odvahu k odchodu? Až dítě vyroste? A jak chránit dceru? Nezasahovat? Když to dělám, rve mi to srdce a o to víc se mi nechce společně s ním být. Mám strach, že když zůstanu, zblázním se z toho, ale když odejdu, začne mi peklo…
Sluníčko, 38 let
Názor odborníka
Dobrý den, Sluníčko,
díky za váš dotaz. Situace tak, jak ji popisujete, se zdá být opravdu neutěšená. Někdy se obtíže ve vztazích kryjí s osobními krizemi partnerů. Říkám si, jak dlouho se váš muž projevuje způsobem, který popisujete. Byl takový vždy, nebo se začal tak, jak popisujete, chovat v poslední době? V případě, že by byl manžel schopen sebereflexe a ochoten na sobě i vztahu pracovat, existuje šance na zlepšení. Pokud ne, je velmi nepravděpodobné, že se situace v lepší obrátí.
Píšete, že jste byli v poradně. Nevím, jestli na párové psychoterapii, či na manželském poradenství, to může být rozdíl. Každopádně v rámci terapie jedno setkání nepřinese pokrok téměř nikdy. Jak v individuální, tak párové terapii jde o seznamovací sezení.
Spolupráce s terapeutem většinou trvá měsíce, kdy se s ním v různých intervalech na sezeních páry setkávají. Frekvence bývá různá dle intenzity a povahy obtíží. Často je to čtrnáct dní, měsíc. Ovšem může to být i jinak, je to velmi individuální. Takže jestli jste byli jednou, je to skvělé, jde z mého pohledu o vyjádření vůle se situací něco dělat. Ale vztahová terapie sotva začala.
Je dost obtížné snažit se domluvit s člověkem, který nás chytá za slovo a projevuje se chováním i slovně negativně, či dokonce až agresivně. Máte samozřejmě právo na důstojné zacházení ze strany partnera, stejně jako vaše dcera má právo na to samé ze strany svého otce. Je určitě na vás, abyste dceru chránila, pokud se k ní partner chová hrubě. Ona sama má z podstaty svého místa v rodině omezené možnosti.
Jak chránit dceru
Děti potřebují pevné hranice, bez nich se jim nevede dobře. Navíc později v životě se jim bezhraniční výchova zle vymstívá, když na hranice kdekoli narazí. Ale nic se nemá přehánět – ve výchově musí být kromě přísnosti i jasný pozitivní cit, přijetí, tolerance k dětským vlastnostem, které sice dospělé mohou dráždit, ale jsou přirozené a je nutné k nim s citem takto přistupovat.
Jak dceru chránit? Zkrátka se za ni postavte v okamžicích, kdy je nespravedlivě kárána. Připomínejte manželovi, že tu nejste od toho, abyste mu vy či dcera sloužily jako hromosvody, na kterých si může ulevovat a vybíjet svou frustraci.
Různé výchovné přístupy je vhodné sjednotit co nejvíce v hlavních hodnotových věcech, v podružnějších je přirozené, že se můžeme rozcházet. Děti se naučí rozlišovat, že s maminkou zkrátka lze při vaření sedět na kuchyňské lince a poslouchat ze sluchátek hudbu, ale tatínek to nesnese. V tom není problém. V zásadních otázkách výchovy je vhodné postupovat ve shodě, a pokud narážíte na rozdílné představy, je nutné společně výchovnou strategii diskutovat s ohledem na rovnocennost názorů obou partnerů.
Výsměch či autoritářsky nadřazený přístup k partnerovi není na místě, ale vhodně a partnerovu důstojnost zachovávající nesouhlas je v pořádku. Napadá mě, že existují výchovní poradci, pedagogicko‑psychologické poradny apod., které mohou v nasměrování vhodné výchovy pomoci. Třeba by manželovi pomohlo slyšet názor na výchovu vaší dcery zvenčí.
Co dál?
Mnoho lidí zůstává v nevyhovujících vztazích kvůli strachu z budoucnosti. V tom, v čem žijí, jim je zle, ale zároveň jde o něco, co znají, a tak změnu odkládají. Opustit partnera a rozbít rodinu? To přece nemůžu. Navíc, co by tomu řekli rodiče! Přátelé! Jak by to snášely naše děti? Ne, ne, to nejde. Musím to vydržet. Možná až děti povyrostou nebo prostě vylétnou z hnízda, tak potom. Navíc, jak bychom to zvládli finančně…
Jedná se o poměrně častý model. Koneckonců sama už o rozchodu uvažujete, ale jak se zdá, nemáte k němu odvahu. Ptáte se, jestli máte tak dlouho chodit k terapeutovi, než ji najdete.
- Je nedostatek odvahy to jediné, co vás ve vztahu drží?
- Je strach z budoucnosti to hlavní, co ovlivňuje vaše rozhodování?
Je naprosto pochopitelné, že jde o těžké rozhodnutí, které je nutné pořádně zvážit. To není třeba zdůrazňovat.
Využívejte celý web.
PředplatnéOsobně se však domnívám, a má praxe mi to potvrzuje, že pokud náš život a rozhodování řídí především emoce strachu, není moc naděje, že budeme mít život pevně ve svých rukách – a šance na aspoň základní spokojenost, když ne na štěstí, je mizivá.
S přáním všeho dobrého
Jarolímek
