Dobrý den,
můj věčný problém tkví v tom, že nedokážu být v zaměstnání sama sebou. Jako bych celý den nosila masku. Doma jsem dá se říci otevřená, veselá, komunikativní… ale stačí dojít do práce a stává se ze mě uzavřená, upjatá a rezervovaná osoba. Vědomě o tom vím, jen nevím, jak to přemoci.
Příčinou je pravděpodobně to, že pracuju v kolektivu o deset let starších lidí (je mi 25 let), ke kterým cítím respekt a nedokážu se v jejich přítomnosti chovat přirozeně, ačkoliv nemůžu říci, že by oni sami byli vůči mně nějak rezervovaní či chladní. Ani mi nijak nedávají najevo, že bych byla kvůli svému věku nějak méněcenná nebo horší než oni.
Celá tahle situace mě trápí, protože svou práci dělám ráda a chtěla bych se ke svým kolegům chovat stejně, jako se chovám ke svým přátelům. Jen mi to prostě nejde. Na obědech se nezapojuji do rozhovorů, vtípkům se zasměji, ale nedokážu na ně nijak příhodně reagovat, pozvánky na společné akce s různými výmluvami odmítám. Dokonce se občas i přistihnu, že se svým kolegům vyhýbám…
Jak z téhle situace ven? Co dělat, abych dokázala být v práci „svá“ a neupadala do tohoto negativistického módu?
Péťa
Názor odborníka
Hezký den, Péťo,
váš dotaz jsem četla několikrát a pokaždé mne jako první napadá otázka: Jak moc máte svou práci ráda? Jak moc vás naplňuje?
Na úvod podotýkám, že vybrat si tu pravou práci a moci se jí věnovat není leckdy jednoduché. Za sebe mohu říct, že pokud dělám něco, co mne baví, nemusím přemýšlet nad tím, jak se chovat. Mám‑li z toho, co dělám, radost, projevuji se většinou přirozeně. Naopak si vzpomínám na doby, kdy jsem chodila do práce hlavně kvůli penězům. Celkem mne bavila, ale nepřinášela mi to „něco“, abych v ní našla smysl. Dlouho jsem dělala kompromis mezi tím, že mám celkem fajn práci, a tím, že se mi do ní už každou neděli nechce. A dodnes mi při té vzpomínce nepříjemně zatrne v žaludku.
Napadá mne hned několik důvodů vašeho trápení. Zkusím je nastínit a doplnit dalšími otázkami, protože mám z vašeho textu jen omezené množství informací. Na vás je se nad nimi zkusit zamyslet, zda by to mohl být alespoň ten správný směr, kterým pátrat.
-
Jak už jsem zmínila na začátku, vaše práce není v souladu s tím, co byste opravdu ráda dělala.
Tzn. nějaká část uvnitř vás to ví, vaše tělo to ví a brání se. Uzavírá se před prostředím, do kterého nechce patřit, nezapojuje se do rozhovorů, vyhýbá se většímu kontaktu, než je bezpodmínečně nutné. Pokud jste v prostředí, kde vám není dobře, můžete se cítit „upjatá“. Celé tělo i mysl se „upínají“ (a tím vyčerpávají), aby se v prostředí vyznali a postřehli případné „nebezpečí“.
Co děláte, Péťo? Podle čeho jste si svou práci vybrala? Byl to plán nebo náhoda. Co na ní máte ráda? A velmi známá, ale dle mého názoru funkční otázka, kdybyste od teď nemusela už nikdy pracovat (byla byste po všech stránkách zajištěná), dělala byste svou práci dál? -
Máte v sobě zažité nějaké přesvědčení, které vás vede k rezervovanosti.
Píšete, že kolektiv je starší a vy k němu cítíte respekt, ale nikdo vám nedává najevo, že byste byla horší.
Co pro vás znamená cítit k němu respekt? Je ve vašem okolí někdo další, ke komu ho chováte, ale v jeho přítomnosti jste „svá“? (Pozn.: Vždy jste svá… i když rezervovaná, ale pořád je to jedna část vaší osobnosti, která se projevuje a je to v pořádku. Všichni ji máme. I uzavřenost je schopnost, která může být velmi často užitečná.)
Co se vám vybaví, když se řekne „o 10 let starší kolega“? Co cítíte? Říkal vám někdy někdo, že kdo je starší, je zároveň moudřejší? Znervózňuje vás to?
Netuším, jaké jsou vaše pracovní kompetence a jaké jsou vašich kolegů. Máte stejné nebo odlišné? Srovnává vás někdo? Srovnáváte se s nimi vy?
Zkuste si jen tak pro zábavu představit, co by se dělo, kdybyste byla v práci naprosto otevřená, veselá a komunikativní. Jak by asi okolí reagovalo? Co by bylo zásadně jinak? -
Toužíte být někým jiným, než doopravdy jste.
Píšete, že se trápíte, protože nejste „taková a maková“ v práci. Otázka je, zda je to problém k trápení. Co vám rezervovanost a uzavřenost v práci přináší? Zkuste zahnat prvotní myšlenku, že nic, a zkuste to znovu. Co dobrého a prospěšného vám to přináší? Z nějakého důvodu to děláte, i když si ho zatím neuvědomujete.
Možná se budete divit, ale zeptám se: Proč chcete být v práci jiná? Strádáte tím, protože vám to komplikuje vztahy a výkon vaší práce? Má vaše chování spoustu negativních vlivů? Které to jsou? Anebo jste si zkrátka osvojila představu o tom „jaká byste měla být“ a tu se snažíte naplnit, ať se děje, co se děje?
Já osobně jsem si kdysi utvořila představu, jaký životní styl chci představovat pro ostatní. Podle toho jsem vymyslela, jak se oblékat, kam chodit a s kým a hlavně! jak se mám chovat. Tzn. být neustále usměvavá, nad věcí, klidná, bystrá a vtipná, úspěšná a samostatná. A hodně let (ano, let) jsem strávila naplňováním této představy a lámáním věcí přes koleno. Než jsem si dovolila připustit, že chci něco jiného. Že mne nebaví chodit na ty „nezávislé“ filmy a pak o nich hodiny debatovat, ani oblékat manažerský „outfit“, chodit v lodičkách na obchodní schůzky a jednání. Asi jsem k tomu měla dispozice, to ano. Ale být takovou ženou mne stálo příšerně moc energie a naopak jsem byla upjatá a rezervovaná mezi svými přáteli. Neměla jsem sílu nahodit se zpátky a uvolnit se. Ta křeč už byla příliš velká.
Nechci vám nabízet už další možnosti. Věřím, že tu pravou dokážete objevit. Možná to nebude hned po přečtení a zodpovězení otázek, ale stane se to. A jsem si tím jistá, protože jsem se o tom nespočetněkrát ve své každodenní praxi přesvědčila.
Na závěr mám jednu radu. Vlastně dvě. Buďte na sebe hodná, nebo alespoň mírná a zkuste se za své chování v práci neodsuzovat. Ničím jste se neprovinila, netřeba se trestat. Za zamyšlení rozhodně stojí otázka: Tušíte, jak vás kolegové vnímají? Jak na ně působíte? Možná se jim vůbec rezervovaná nezdáte.
A pak můžete zkusit jednu techniku. Respektive její část. Až budete v práci a pocítíte stav, který jste popsala, zkuste na pár vteřin zavřít oči a zhluboka dýchat. Soustřeďte se na svoje tělo a uvědomování jeho částí. Stačí minutku. A pak si položte dvě otázky: Jak se cítím? A co by to chtělo? Celou techniku předvádí Michal Mynář na svých seminářích a doporučuji i jeho články (např. Co vlastně řeším a S pavoukem ve vaně).
Držím palce!
Iveta Hrotková
