Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Nedokážu mluvit o traumatu: Sdílejte v terapii své současné pocity.

7. 1. 2015

Pěkný den,

vlastně ani nevím, co tady od toho čekám, zda radu, nebo spíše povzbuzení…

Nevím, co dělat. Už nějaký čas chodím k psycholožce, měla jsem hodně ošklivé zážitky v dětství, rodinný přítel, já malé dítě… snad si to dokážete domyslet. Sezení s psycholožkou mi v mnoha ohledech pomohlo, hodně věcí se zlepšilo, ale ten hlavní problém pořád nějak neřeším.

Na jedné stránce bych o tom, co se mi stalo chtěla mluvit, dostat to ze sebe ven, na druhé se prostě zaseknu a nejde to. Nedokážu tam přijít a říct: „Dnes bych chtěla mluvit o tom, že jsem byla v dětství…“

Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, ani jsem to nikdy neřekla nahlas sama pro sebe. Když na to u psycholožky přijde náhodou řeč, řeknu jen minimum a dál se neposouvám. Pak jsem po skončení sezení sama na sebe naštvaná, proč jsem o tom nemluvila, když byla příležitost.

Ona o tom ví, dává mi prostor, abych o tom začala sama, nechce na mě tlačit, ale já to prostě nějak nedokážu. Nevím, jak překonat ten blok, a začít o tom mluvit. Cítím se jako idiot, který by měl být dospělý, ale nedokáže si s tím poradit.

V tu chvíli, když o tom chci začít mluvit, nevím, mám pocit, jako bych selhávala. Že jsem to zavinila já, takže si to vlastně zasloužím. Přepadne mě pocit studu, ponížení a já se prostě zaseknu a raději změním téma.

Nevím, jak tyto zážitky sdělit a co dělat, abych z toho neměla tak špatný pocit. Připadám si nedospěle, jako malé dítě. Je to strašně těžké, ani sama nevím proč. Asi si to nechci připustit…

Mirka

Názor odborníka


Milá Mirko,

děkujeme vám za důvěru, se kterou se obracíte na naši poradnu. Váháte, co potřebujete. Radu, nebo povzbuzení? 

Je dobře, že jste vyhledala pomoc psycholožky. Ptáte se, jak s ní dokázat o všem mluvit. Často se stává, že lidé přijdou do terapie s hlavním problémem. Někdy se ale ukáže, že problém, se kterým přišli, stojí jakoby vepředu (vědomě či nevědomě) a stíní tomu důležitému, protože to důležité je tak bolestné, že se k němu nelze zatím přiblížit. 

Mou zkušeností je, že k těmto těžkým věcem lze přistoupit až ve chvíli, kdy vznikne mezi terapeutem a klientem prožitek důvěrného vztahu. Z toho, co píšete se, domnívám, že jste byla rodinným přítelem jako malá zneužita/zneužívaná. Lidé s podobným traumatem, které jste v minulosti zažila, se důvěrnosti obvykle bojí, neboť se domnívají, že je na nich něco nepřijatelného, neodpustitelného. Velmi často je pro ně těžké vytvořit ve vztahu vzájemnost, blízkost, protože je to pro ně velmi ohrožující.

Mirko, nevím, o čem jiném (co vám pomohlo) jste již s psycholožkou mluvila, čeho jste se již dotkly, kolik sezení jste již měly. Kromě toho, že spolu mluvíte o věcech z vašeho života, se mezi vámi dvěma vytváří terapeutický vztah. V tomto vztahu se vaše určité vztahové vzorce projevují. Terapeut pozoruje, zkoumá a svými otázkami ověřuje, co se s vámi děje.

Píšete, že vám vaše psycholožka říká, abyste na sebe ohledně těžkého tématu netlačila. Dává vám prostor. Vám se to ale nedaří, protože si říkáte, že dospělý člověk by měl být schopen o takových věcech již mluvit. Obviňujete se, že jste jako malé dítě. Řekla jste ji o tomto svém přesvědčení? Pokud ne, zkuste to.

Co se týče strachu jako takového, je možné, že se nějak proměňuje sezení od sezení. Pokud to jde, můžete jí strach více popsat, eventuelně třeba nakreslit, najít někde obrázek, který váš pocit znázorňuje. Tím, že píšete sem, vyvozuji, že si zatím netroufáte jí říci, že vám sezení nepřinášejí tolik, kolik byste potřebovala. Možná jste zklamaná, nebo se na psycholožku zlobíte. Jsem přesvědčena, že bude ráda, když se pokusíte svoji potřebu a pocity vyjádřit. Můžete se dostat zase o něco dál, k sobě blíž.

O tom všem se „zatím“ spolu můžete bavit. Pokud to jde. Myslím, že právě přes tyto různé vaše vzájemně sdílené pocity a myšlenky máte šanci se k tomu důležitému pomalu dostat. Prožitek plného odhalení se ve vašem případě netýká jenom toho, co se kdysi stalo, ale také toho, co se děje ve vás právě teď. To bude myslím pro vás tou hlavní terapeutickou pomocí.   

Z toho, co vím o lidech, kteří se stali jako malí oběťmi zneužívání, většinou přežili díky jakémusi emočnímu kómatu. Oddělili se od sebe samých. To, že si připadáte nedospěle ve chvílích, kdy byste měla o všem mluvit, je pochopitelné. Pocity viny zažívá většina zneužitých dětí, protože zatím nemají žádnou představu o tom, co je sex. Zneužití je pro ně takovým šokem, že si nedokáží představit, že se něco takového děje někomu jinému. A protože se to děje pouze jim, znamená to, že za to mohou. Právě pocity viny bývají ty nejtěžší.        

Mirko, z vašeho dopisu mám dojem, že váš terapeutický vztah s psycholožkou je dobrý, jen jste spolu ještě neušly dostatečně dlouhý kus cesty na to, abyste prošly tím těžkým ve vás. Kdybyste někdy příště ztrácela naději, zkuste o tom mluvit na sezení. Přeji vám hodně trpělivosti a odvahy. 

Kamila Thiele  

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.