Dobrý den,
když jsem byla malá, rodiče se hodně hádali, načež následoval rozvod. Mám staršího bratra, ale on se těmto hádkám pokaždé vyhnul. Já jsem byla jejich součástí.
Poté, co se rozvedli, dohadovali se o mě, protože mi bylo šest a neměla jsem rozum na to, abych si vybrala, kde budu žít. Máma mě tedy odvezla sebou, což jsem nějaký čas respektovala. Ale nemohla jsem tak žít a chtěla jsem k tátovi. Proběhly mezi námi hádky, ale nakonec jsem se dostala k tátovi. Od té doby si veškeré problémy řešili přese mě, což mě dost vyčerpávalo.
Najednou mi bylo 15 a už jsem takhle dál nemohla. Táhla jsem si sebou toho hodně a nikomu jsem se nechtěla svěřovat. Uzavřela jsem se a teď je mi 20 a nic se na tom nezměnilo. Od 15 let jsem si toho však uvědomila hodně. Dlouhou dobu jsem si s sebou nesla to, že za rozvod rodičů můžu já – už z toho důvodu, že oni mi to ani nerozmlouvali. Každý sebemenší problém, co spolu měli, svalili na mě a já se s tím musela vláčet sama.
Táta si našel přítelkyni, mají spolu děti. Přítelkyně mě nenávidí, přeje si, abych už z domu vypadla – i přesto, že tu jsem jen na víkendy a přes týden jsem na bytě. Nestará se, děti mě nezdraví, protože mě neznají. Smířila jsem se s tím, že mají vlastní život a já tam již nepatřím.
Hodně mě změnilo vše, čím jsem si prošla, a naučila jsem se od lidí distancovat. Bála jsem se, aby mi nikdo neublížil. Bojím se dál. Ráda bych se však změnila a chtěla bych, aby mě lidé chápali, ale pravdou asi je, že já sama jim to nedovolím. Nevím, co dělat…
Kristýna
Názor odborníka
Milá Kristýno,
jsem moc ráda, že nám píšete a vážím si toho, že jste se rozhodla se nám se svým příběhem svěřit. Rozhodně je to významný krok k tomu, co si přejete – aby vás lidé chápali a především, jak sama píšete, abyste jim to vy dovolila. To je přesně to, čím můžete pohled druhých ovlivnit, tím, že něco změníte sama v sobě.
Naprosto chápu, že váš životní příběh vás dovedl k uzavírání se. Sama ale cítíte, že to není to, v čem se cítíte dobře, že vám něco chybí. Pochopitelně. On totiž ne každý k vám chce nebo musí přistupovat tak, jako vaši rodiče. To je podstatné si uvědomit. Samozřejmě, že zážitky z dětství a zkušenost z původní rodiny mají obrovský význam v tom, jak vnímáme svět, jaké normy máme zažité, jaké reakce od druhých očekáváme, jak přistupujeme k lidem. Ale v životě každého člověka přijde čas, kdy si uvědomí, že to je jen jedna z možností, variant, jedna z pestré škály barev života.
Zejména tehdy, když zažijete extrémní zkušenost se svými rodiči, tak, jak to je podle popisu u vás, je pravděpodobnost, že očekáváte horší reakce od druhých, než by skutečně byly, docela vysoká. Z rodiny jste zvyklá na to, že na vás reagovali neadekvátně, bez toho, abyste se nějak chovala, na vás byla naložena vina. Vina za něco, co i kdybyste chtěla, jste stejně nemohla ovlivnit. Partnerský vztah a tedy i vztah vašich rodičů je vždycky o těch dvou lidech. Jistě, že péče o dítě klade na rodiče určité nároky, ale to je každému jasné a je velmi nezralé to dětem vyčítat. Jistě všichni chápeme, že by bylo absurdní očekávat, že se malé dítě o sebe kompletně postará samo.
Důležité je, abyste vy sama přijala fakt, že za problémy svých rodičů nemůžete a že jste pro ně fungovala spíš jako hromosvod. Dalším krokem je rodičům odpustit. Vím, že tohle se lépe řekne, než dělá, a že je možná těžké si představit, jak to máte vlastně udělat. Jde o to, aby se ve vaší rodině přestala točit vina. Vaši rodiče na to zřejmě náhled nemají, takže to vypadá, že je to na vás. Odpuštění znamená přijetí toho, že vaši rodiče svou rodičovskou roli zvládli tak, jak ji v daný moment byli schopni zvládnout a i když vám tím způsobili nemalé následky, čas vrátit nelze. Můžete si o tom s nimi promluvit, někdy takové „vyčištění“ pomáhá. Zvažte sama, jestli to chcete a jestli vám to pomůže. Vyjádřit jim své pocity a to, jak jste své dětství vnímala, může být úlevné. Jejich reakci však odhadnout nedokážu, čili pokud se pro rozhovor rozhodnete, buďte připravena i na negativní emoce.
Bez ohledu na to, jak zareagují, je pak na vás postupně kapitolu uzavírat a začít otevřeně vnímat svět okolo sebe. Myslete na to, že vaši rodiče nejspíš zažívali velkou frustraci, kterou nedokázali zvládnout a oddělit ji od vztahu k vám. Většinou, když si rodiče vybíjejí vztek na dětech, dělají to dost nevědomky, prostě se nedokážou ovládat. Tím to nijak neomlouvám, rodiče by měli být zralejší než jejich děti. Ale někdy je to tak, že by se spíš měli od dětí učit. Mohlo by vám pomoct podívat se na to i tak, že vás nejspíš potřebovali právě jako učitele, nejspíš měli pocit, že i když jste dítě, tak to unesete.
I teď se na sebe dívejte jako na tu „silnější“, na tu, která chce žít jinak a pracuje na tom, aby vliv zážitků z dětství minimalizovala a otevřela se novým zkušenostem. Můžete tak přerušit kruh, který se vaší rodině nejspíš točí. Možná, že i vaši rodiče jednali pod vlivem nějakých bolestí ze svého dětství. To, že chcete změnu, naznačuje, že přišel čas vzít život do vlastních rukou a postupně přestávat žít ve vleku zkušeností z dětství a zážitků s rodiči.
Musíte se vlastně znova naučit, jaké vaše chování vyvolává jaké reakce. Čeká vás objevná cesta na poli komunikace, mezilidských vztahů, pocitů a chování. Myslete na to, že existuje mnoho jiných způsobů chování, mnoho jiných postojů, pocitů a projevů, které od lidí můžete zažít. Dokud to ale nezkusíte, bude dost složité vaše očekávání směnit. Jasně, je to dlouhá cesta a nejspíš se to nepodaří ze dne na den. Ale každý, i kdyby malý krok se počítá. Začněte pomalu, postupně, zkuste se otvírat někomu, koho již nějakou dobu znáte a kdo vám sedí, ke komu máte aspoň trochu důvěry.
A pokud vás přepadne strach, položte si otázku: Co nejhoršího se vlastně může stát? Co se může nejhoršího stát, když se otevřu? A co to reálně znamená? Uvidíte, že sama zjistíte, že ten strach hodně převyšuje i ty nejkatastrofičtější možné reálné důsledky.
Samozřejmě se také nabízí, že váš příběh a především jeho pokračování by mohla příznivě ovlivnit psychoterapie. Zvažte, jestli by právě bezpečné prostředí terapeutického vztahu nemohlo být na začátek otvírání se tím pravým. Nakonec, je vidět, že jste velký krok už udělala, otevřela jste se a napsala nám. Chápu, že ve vašem věku a situaci může být psychoterapie finančně nedostupná, dají se ale najít i terapeuti případně celá zařízení, kde služby hradí zdravotní pojišťovna.
Využívejte celý web.
PředplatnéJe to na vás. Moc vám držím palce a chci vás maximálně podpořit! Pokračujte v otvírání sebe, i psaní je dobrý začátek. Učte se zachycovat své pocity a sdílet je, učte se žít v přítomnosti a vnímat svět okolo sebe právě tady a právě teď!
Přeji vám hodně sil!
Milena Nováková
Pomohl vám článek?
