Dobrý den,
obracím se na vás s žádostí o pomoc. Mám velký problém ve vztahu ke svému dítěti. Synovi je rok a půl a jeho příchod na svět nebyl ideální. Ačkoli jsem byla přesvědčena, že děti jsou smyslem života (nejraději jsem byla s bratrovými dětmi), po narození syna se toho hodně změnilo.
Porod byl velmi těžký, ukončení kleštěmi, poporodní rána byla také velmi velká a špatně se hojila. Více než fyzická bolest mi však zůstala ta psychická. Dodneška nemohu pochopit, proč mě nikdo neinformoval o tom, že bude muset dojít ke klešťovému porodu kvůli nedostatku mých sil. Třeba bych ty síly ještě sebrala.
Do roka jsem kojila a syn do roka nespal, usínal přes den pouze v kočárku, v noci se budil průměrně desetkrát. To mě tak vyčerpalo, že jsem začínala ztrácet nervy. Když bylo synovi 11 měsíců, doslova jsem utekla do práce. Bez zjevné příčiny jsem nechtěla být s tím věčně řvoucím dítětem. Odchodem do práce se však nic nezlepšilo. Syn neustále fňuká, nechce si s ničím hrát a já mám pocit, že jsem tu svoji nepohodu na něj přenášela a přenesla.
Přestože jsem poměrně klidný člověk, což si na mě hodně lidí cení, na syna někdy nesmyslně řvu, mám chuť mu dát na zadek, protože nemohu ten svůj vztek ovládnout. Chybí mi vůči němu empatie. Když brečí, nechci ho chovat, protože mě to neskutečně vytáčí, i když vím, že bych jako matka měla. Prostě mám pocit, že se někde něco porouchalo a já to neumím spravit. S manželem jinak žijeme v normálním soužití bez hádek…
Děkuji.
Anonymka
Názor odborníka
Milá Anonymko,
cítím váš smutek, že se vztah se synem nedaří tak, jak byste si přála. Věřte, že všechny matky zažívají podobné pocity, i když se lišíme v jejich míře. Všechny bychom chtěly být spokojenými, vyrovnanými, trpělivými a radostnými matkami veselých dětí. Ty ale v reálu pláčou či se vztekají, v noci se budí. A my jsme vyčerpané. Chceme být vždy empatické a milé, ale v reálu se to nedaří.
Ve vašem případě došlo ještě k porodnímu traumatu, jež bývá obtížné zvládnout jak pro dítě, tak pro matku. Mámy, jež neporodí vlastní silou či mají pocit, že někdo jiný jejich porod řídí, mívají snížené mateřské sebevědomí a potřebují cítit o to větší podporu ve svém okolí. Pokud není podpora dostatečná, může dojít k tomu, že mateřská nejistota, smutek a vyčerpání působí na dítě, jež je pak plačtivější a dráždivější, což zase probouzí v matce pocit selhání, smutek a vztek. Z takového bludného kruhu bývá těžké vybřednout.
Myslím si, že vám neschází empatie, velmi dobře cítíte synovu nepohodu a vyvolává to nepohodu ve vás. Jen dosud nebylo ve vašich silách reagovat tak, aby se nepohoda mohla začít měnit na příjemnější pocity. Z porodního traumatu se však lze i po delší době zotavit a postupně hledat radostnější kontakt se svým dítětem. Cítím z vašeho dopisu touhu po tom, aby to tak bylo. A to je myslím dobrý základ, od něhož se lze odrazit.
Synovo fňukání je pravděpodobně též projevem touhy zotavit se z porodního traumatu a být s vámi v pohodě. Spočinout ve vaší náruči uvolněně, cítit se milován a milující, přijat a přijímající. To vše by zřejmě rád, ale neumí vám to sdělit příjemnějším způsobem. Taková touha po vás může způsobovat, že možná právě ve vaší přítomnosti je syn ufňukanější než s kýmkoliv jiným.
Napadá mě, že možná přece existují chvíle, kdy jste se synem ráda. Kdy je dítě spokojené a vy se s ním cítíte uvolněně. Možná bychom mohli přemýšlet, jak by takových chvil mohlo být o něco více. A jak naopak umenšit čas, kdy dítě pláče a vy jste s ním sama. Snad může více pomoci manžel? A možná váš bratr, o jehož děti jste pečovala? Či třeba ony děti? Pokud jsou již větší, mohly by vašeho synka třeba občas pohlídat, abyste měla nějaký čas na péči o sebe samotnou. I my matky potřebujeme někde čerpat energii, relaxovat, věnovat se svým koníčkům. A pokud jsou neteře či synovci ještě malí, mohly by vám prostě dělat společnost, syna trochu zabavit, rozesmát. Děti v tomto bývají dokonce lepší než my dospělí.
Oporu v hledání radostnějšího vztahu se synem by vám mohla poskytnout též citlivá psycholožka či psychoterapeutka (primárně bych zde volila ženu, i když i psycholog/psychoterapeut může pomoci).
Určitě můžete nalézt radostnější prožívání vztahu se svým dítětem. Někdy stačí málo a onen bludný kruh se zastaví a začne se roztáčet pozitivnějším směrem.
Přeji vám, aby k tomu došlo již brzy.
Pavla Koucká
