Dobrý den,
ráda bych získala radu ohledně mého přístupu k sobě a k druhým.
Kvůli problémům jsem se před více jak 5 lety pustila do osobního rozvoje a myslím, že jsem svůj pomyslný domeček vcelku uklidila od nánosu a nepořádku. Necítím se být dokonalá, ale spíše sebeuvědomělá. Jednoduše si uvědomuji, že mám své silné i slabé stránky.
Cítím ale potřebu respektu od druhých. Mám pocit, že se mi ho naprosto zoufale nedostává a že právě potřeba, aby mě druzí respektovali a nenosili mi do pomyslného domečku neustále špínu, mi jen přidělává konflikty a problémy, a proto nevím, jestli bych se této potřeby neměla spíše vzdát a udržovat nadhled. Ráda bych ještě vysvětlila to, co myslím nošení špíny. Např. situace, kdy mě druhá strana začne poučovat o tom, jaká jsem. Jako že jsem sobecká, zlá, neempatická, neschopná apod.
Já vím, jaká jsem, provádím docela intenzivní sebereflexi a snažím se, abych druhým neubližovala, ale potřebuji být a chovat se podle svých hodnot a představ. Nemohu dávat z toho, co nemám. Také mi vadí povyšování od druhých, za tři roky mi bude 30, a to je pro mě věk, kdy už by se mnou měli být lidé schopni jednat právě s respektem a jako s plnohodnotným společníkem, a to i přesto, že někdy chybuji nebo vše nevím a neumím. Mám potřebu, aby mě lidé o něco, co chtějí, žádali, a já měla prostor pro to říct: „promiň, ale ne“.
Zjevně ale někde dělám chybu, možná jsem sama dost respektu nezažila a neumím správně vést respektující rozhovor… Nebo jde o neschopnost respektu na druhé straně? Děkuji za odpověď a radu.
Zůz
Názor odborníka
Dobrý den, Zůz,
děkuju za dotaz, sebepoznání je téma, kterému se věnují mnozí z nás. Tak, jak svůj život prožíváme a získáváme nové zkušenosti, mění se i naše potřeby. Sebepoznání tedy osobně nevnímám jako ohraničený děj, ale proces, který se vyvíjí podle toho, jak se vyvíjíme my sami.
Líbí se mi, že píšete, že se cítíte sebeuvědomělejší. Víte, jaké máte potřeby (respekt druhých, chovat se podle svých hodnot atd.). Se sebepoznáním ale bývá ta potíž, že se týká nás samých, nemění naše okolí. Své blízké nemůžete ke změně chování k vám přinutit. Můžete ale změnit chování ostatních k vám prostřednictvím změny ve vašem vlastním chování, resp. reakcemi v určitých situacích. To však bývá zdlouhavý proces, tak na změnu v chování ostatních k vám nespěchejte. Dejte jim dostatek prostoru, buďte trpělivá. Pokud čekáte půl roku a stále se nic neděje, zvažte, zda změna vašeho vlastního chování byla dostatečně výrazná.
Říkáte, že chcete respekt, nechcete být poučována o tom, jaká údajně jste (v očích druhých), nelíbí se vám povyšování některých lidí. K tomu mám několik otázek. Děje se vám to jen s konkrétními několika lidmi, nebo jde o celou skupinu? Čím to je, že právě oni se k vám chovají tímto způsobem, a ne někdo jiný? Čím to, že právě na jejich hodnocení vám tak záleží? A v čem to vězí, že vám na hodnocení jiných (možná konkrétních?) lidí záleží, když chcete žít a žijete podle svých hodnot? Často se jedná o dva scénáře ‑ jejich komentáře mohou být:
-
pro vás cennou zpětnou vazbou a někdy neškodí se zamyslet / otevřeně zeptat, čeho tak soudí,
-
zrcadlem či projekcí jejich vlastního chování.
Dále mě zaujalo, že píšete o prostoru říct “promiň, ale ne”. Ať už vás dotyčný žádá, nebo přikazuje (jde např. o projev firemní kultury, vašeho vzájemného komunikačního zvyku, něčeho jiného?), pochopitelně máte právo říct ne. Co víc, vůbec se nemusíte omlouvat za to, že říkáte ne! Nevím, v jakých situacích nemáte možnost odmítnout, napadá mě ale, že obvykle se to děje např. když se cítíme někomu zavázáni, když se jedná o naši vlastní potřebu vyhovět okolí, aby nám zůstala zachována přízeň, když se jedná o člověka v nadřízené pozici v práci, nebo třeba když je dotyčný šikovný manipulátor.
Ať tak či tak, ráda bych ještě jednou zdůraznila, že chování ostatních bohužel nezměníte. Co změnit můžete, je především váš přístup, vaše očekávání od druhých. Občas je snazší vlastní potřebu překousnout, občas je důležité stát si za svým. Moc hezky to vystihuje Listina asertivních práv z knihy Manuela J. Smithe „Říkejte NE s úsměvem“:
-
Máte právo soudit své vlastní chování, myšlenky a pocity a přebírat zodpovědnost za to, co vyvolají, a za jejich důsledky pro vás samotné.
-
Máte právo neposkytovat žádná zdůvodnění nebo omluvy na obhajobu svého chování.
-
Máte právo posoudit, zda jste zodpovědní za nalezení řešení problémů druhých lidí.
-
Máte právo změnit názor.
-
Máte právo dělat chyby a nést za ně zodpovědnost.
-
Máte právo říci: „Nevím“.
-
Máte právo být nezávislí na přátelství druhých, dřív než s nimi začnete jednat.
-
Máte právo počínat si při svém rozhodování nelogicky.
-
Máte právo říci: „Tomu nerozumím.“
-
Máte právo říci: „Je mi to jedno.“
-
Máte právo říci NE, aniž byste se cítili provinile.
Přeju vám hodně trpělivosti!
Michala Stražovská
