Tři důvody, proč jste pořád single

Nechováte k sobě dostatek úcty

Od ostatních se vám dostane tolik respektu, kolik ho projevujete sami sobě. Pokud pečujete o své tělo i duši, bude i pro ostatní daleko jednodušší dělat totéž pro vás.

Nevěříte mi? Zkuste tenhle experiment – následující měsíc o sebe pečujte se vším všudy. Cvičte a jezte zdravou stravu. Spěte osm hodin. Pracujte tvrdě a plánujte věci dopředu. Choďte do společnosti. Odstraňte své zlozvyky. Mluvte o svých ambicích bez zábran a nemějte vůči druhým žádná očekávání. Pomáhejte ostatním, aniž byste očekávali, že dostanete něco nazpět. Scházejte se s lidmi z vlastního zájmu, nikoli z povinnosti nebo proto, že si připadáte osamělí. Nesuďte druhé. Neberte si odmítnutí osobně. Zachraňte štěně z hořící budovy. Přestaňte přemýšlet o tom, co se od vás očekává. Zamyslete se nad tím, co skutečně chcete, a začněte se tomu věnovat.

Zkuste to vydržet měsíc a uvidíte, co se stane.

Ano, je to trochu zapeklitý úkol. Jenže o tom to tak trochu celé je. Dospět v jedince, který umí zvládat své emoce, není vůbec snadné. Pokud ovšem chcete chodit s někým, kdo je emocionálně vyrovnaný, musíte být sami emocionálně vyrovnaní.

Máte absurdní očekávání

V poslední době často narazíte na tyto dva stereotypy týkající se lidí, kteří jsou single:

1. Plešatící tlouštík, který je bez práce, nedbá na osobní hygienu a zdobí si svůj byt figurkami akčních hrdinů v neporušených obalech. Víkendy tráví sám sledováním seriálů a porna na internetu. Je frustrovaný, že žádná žena nedokáže docenit jeho prvotřídní kvality, a proto si myslí, že je se všemi ženami něco špatně.
   
2. Atraktivní třicátnice se skvělou kariérou, která by se ráda usadila a která, navzdory skutečnosti, že každý den chodí na rande s někým jiným, lamentuje, že „na kloudného chlapa dnes nenarazíte“. Naposledy chodila s účetním, který hrál tenis a mluvil plynně francouzsky, jenže měl špinavé nehty, a tak se s ním rozešla. Její předposlední partner sice málem vyhrál Nobelovu cenu za mír, ale neměl dostatečně perspektivní profesi, a proto i on musel z kola ven.
   

Výše uvedený muž se domnívá, že si zaslouží atraktivní přítelkyni, přestože sám do potenciálního vztahu prakticky nic nepřináší. Žena, kterou jsem vykreslil, sice určitou přidanou hodnotu přináší, sama však cítí, že má nárok na muže, který by splňoval všechny její požadavky. Oba mají o svých potenciálních protějšcích naprosto zkreslené představy.

Takto absurdní očekávání mají společného jmenovatele – perfekcionismus. Zatímco jedni očekávají, že potenciální partner je bude vnímat jako dokonalou bytost bez jediné vady na kráse, druzí očekávají, že toto kritérium dokonalosti bude splňovat jejich potenciální partner. Je otázkou, která z těchto dvou iluzí je více nesnesitelná.

Podobně nereálná očekávání se samozřejmě týkají obou pohlaví a projevují se v mnoha formách. Jednou jsem potkal ženu, která – přestože sama trpěla nadváhou a působila nezdravým dojmem – s kamennou tváří pronesla, že by chodila jen s mužem s dokonale vyrýsovanými břišními svaly. Jak by se dalo očekávat, byla dlouhodobě single. Na vysoké jsem měl kamaráda, který se rozešel se svou přítelkyní, do níž byl bláznivě zamilovaný, jen proto, že ji nemohl respektovat kvůli jejímu špatnému filmovému vkusu.

Najdou se lidé, kteří jakoukoli neshodu nebo konflikt okamžitě považují za příznak fatální nekompatibility, a aby sami sebe ušetřili budoucího utrpení, raději vztah ukončí. Jiní od svých protějšků očekávají, že si před nimi kleknou na kolena a budou se dožadovat jejich pozornosti a přízně. A pokud tak druzí neučiní, naštvou se a začnou být odměření, nebo dokonce krutí. Znám i jedince, kteří mají za to, že když se s někým podívají na film s Tomem Hanksem a snědí u toho kyblík smažených kuřecích kousků, mají okamžitě nárok, aby jim druhý každý den volal. Když zapomene, skončí to scénou.

Přitom je to jednoduché – každý máme nějaké vady na kráse. Totéž platí o všech, s nimiž chodíme. Vztah funguje tehdy, jsou‑li oba partneři zhruba stejně nedokonalí a jejich nedokonalosti se navzájem doplňují.

Pochopte, že každý má své nedokonalosti, a pracujte na těch svých. Jinak zůstanete single (a frustrovaní) pěkně dlouhou dobu.

Ještě jste se nenaučili, jak navázat intimní vztah

„Na papíře“ se spousta lidí jeví jako perfektní partie. Tím myslím, že pravidelně chodí na rande, jsou atraktivní, pozorní, mají dobrou práci, zajímavé dovednosti a koníčky. Dovedou poutavě vyprávět o svém životě, rodině, kariéře, ambicích a podivných zvyklostech svého psa, zasmát se přesně ve chvíli, kdy se to hodí, a mistrně rozvíjet konverzaci. Ve všem vynikají, a přesto s nikým nevydrží randit delší dobu.

Nakonec přestanou chodit pozvánky na schůzky a čím dál častěji zaznívají hloupé výmluvy a otřepaná fráze „raději buďme jen kamarádi“.

Randění a hledání partnera je totiž především emocionální proces. Některým lidem se povede zvládnout povrchnější projevy chování, ale nikdy nejdou do hloubky a nedokážou s druhými navázat hlubší vztah. Je to jako byste srovnávali interpretaci Chopinova klavírního koncertu se složením vlastní opery.

Vytvoření intimního vztahu vyžaduje zapojit emoce a otevřít se do té míry, která nám může být nepříjemná. Znamená to projevit vlastní zranitelnost. Znamená to sdílet názory a hodnoty, které mohou některé lidi odradit a vést k odmítnutí. Vytvoření intimního vztahu vyžaduje ochotu podstupovat notná rizika a jít nebojácně za tím, co chcete. Vyžaduje vnímání a neustálé pozorování vlastních emocí.

V dnešní společnosti jsou všechny typy intimních vztahů objektivizovány. Přistupujeme k nim, jako by je bylo možné vyřešit stejně jednoduše jako jednotlivé položky na „to do listu“. Mnozí vztah považují za jakousi výměnu času, informací a tělesných tekutin.

Tak to ovšem není. Intimita vzniká souběžně se vzájemným vyjadřováním emocí a hodnot. Nejde o políčko na zaškrtávacím seznamu, které lze jednoduše odškrtnout, jakmile ho splníme. Intimita je něco, co vzniká nevědomě, co je osobní a nepojmenovatelné.

Nikdy nemůžete navázat intimní vztah s druhými, aniž byste předtím navázali intimní vztah sami se sebou, vlastními emocemi a hodnotami.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka