Rodiče mají včetně mě tři dcery. Nejmladší se bohužel narodila předčasně a postihla ji dětská mozková obrna, pohybové problémy a spousta dalších, které se objevovaly postupně hlavně v období dospívání. Neměla to tedy nikdy lehké, ale všichni k ní a k jejím možnostem přistupovali s ohledem. Matka s ní zůstala doma, i když sestřin stav by (nejen podle mě) ve vyšším věku umožňoval samostatnější fungování.
Zásadní problém, který se neustále stupňuje, je v jejím nastavení mysli. Nevím, jak to popsat, ale zdá se, že nedokáže přijmout zodpovědnost za svoje chování a postrádá schopnost sebekritiky. Máme mezi sebou věkový rozdíl jen necelé dva roky a už jako dítě jsem se trápila jejím chováním. Postižení jako by jí dávalo právo všechny kolem sebe šikanovat, dělat naschvály a mít status nedotknutelnosti.
Hádky byly na denním pořádku, ale její argumenty nikdy nedávaly smysl. Ať už se začalo po dobrém, nebo po zlém (poprosit ji o banalitu typu, jestli nemůže nejdříve utírat talíře místo vidliček, že nemám kam odkládat umyté nádobí), vyvolalo to z její strany provokaci ve zpomalení tempa a pak hádku. Starší sestra s ní také nevycházela dobře, ale díky většímu věkovému rozdílu si dokázala udržet odstup.
Když jsem odešla studovat na vysokou, problém začala silně pociťovat i máma, která s ní najednou zůstala doma sama. Asi jsem částečně tvořila nárazník a najednou všechny její výlevy máma schytávala z první linie. Sestra začala být agresivnější. Psycholog jí do posudku napsal ve zkratce, že je zlá a závistivá, od té doby ho nenávidí. Všechny kolem sebe odsuzuje a poučuje, jak se mají chovat, co smí a nesmí říkat. Nechápe, že na to nemá právo. Je nešťastná a obviňuje okolí. Je nějaká cesta, jak z toho ven?
Marcela, 27 let
Názor odborníka
Dobrý den, Marcelo,
z toho, co píšete, dýchá jistá tíha. Po celý svůj život se vypořádáváte s okolnostmi, na které jste sama neměla žádný vliv. V tomto bodě je důležité uvědomit si, že se v prvé řadě musíte postarat o sebe. Abyste mohla být oporou své rodině, potřebujete zdroje, z kterých můžete čerpat.
Vaše sestra se zřejmě v průběhu života potýkala s nástrahami, kterých si běžně člověk ani není vědom. Je dost pravděpodobné, že tomu tak stále je i dále bude. Po takových zkušenostech může být pochopitelné, že je vaše sestra křehká a citlivější na podněty zvenčí. Ale také, že je naštvaná. Samozřejmě ji to neopravňuje k omezování nebo záměrnému znepříjemňování vašeho života, o to méně, když o sestru máte starost.
Píšete také o hranicích. Říkám si, jestli je pro vás a pro všechny ve vaší rodině transparentní a srozumitelné, co vám není příjemné, co vás štve. Jestli jste v tomto konzistentní. Jestli vysíláte jasnou zprávu napříč různými situacemi, které se u vás doma odehrávají. Zde může být nápomocné jasné vymezení hranic: co je pro vás ještě únosné, co skousnete, ale také co už je příliš, co dále nebudete tolerovat.
Dobré je tedy komunikovat za sebe, co cítíte, co prožíváte, jak s vámi chování sestry cloumá. Zároveň také jasně říct, jak zareagujete a co od vás mohou ostatní očekávat (například že s dalším mytím nádobí počkáte, dokud sestra to už umyté neutře, a poté budete pokračovat). Vyjasnění a komunikování hranic může být důležité v celé rodině a vy jim v tomto můžete být příkladem.
Nastavením mysli se zabývala profesorka Carol Dweck ze Stanfordské univerzity. Zmiňuje rozdíl mezi „vyzrálým“ a „fixním“ nastavení mysli. Píše, že je důležité podporovat a chválit chování místo naší osobnosti. V případě, že se zaměřujeme na úsilí, které druhý vyvíjí, více jej motivujeme a také podporujeme změnu chování.
Příkladem zde může být podporování vaší sestry v činnostech, které má ráda, které ji baví (ať to jsou koníčky, věci do školy, do práce nebo domácí činnosti). Můžete také sestru oceňovat, jak činnosti vykonává. Dáte jí tím najevo, že vám na ní záleží, že se chcete přiblížit. Zároveň sestra pocítí, že v tom není sama.
Sestru i rodinu tedy můžete podpořit, ale nejdůležitější je v situaci, o které píšete, myslet na sebe. Máte nárok na svoje pocity stejně jako vaše sestra. Když jste naštvaná, smutná, znepokojená, tak je to naprosto v pořádku. V tu chvíli je třeba vyhledat zdroje, které vám nepříjemné situace pomohou překlenout.
Najít si a vykonávat činnosti, které máte ráda. Svěřit se se svými pocity starší sestře nebo matce. Případně si také na chvíli dopřát odstup a nebýt jen „nárazníkem“. Nechat situaci tak trochu za sebou a strávit čas s přáteli. Nezapomínejte tedy na svoje potřeby a věnujte jim patřičnou pozornost.
S pozdravem
Adam Táborský
