Dobrý den,
dva roky u sebe pozoruji dost zvláštní chování, které mě začíná děsit.
Mám pocit, že bych mohla mít paranoidní schizofrenii. Neustále nosím v kapse malý zavírací nožík. Někdo mívá na sebeobranu pepřový sprej, ale já ne. A to vím, že bych stejně nikoho nedokázala tím nožíkem bodnout.
Mám problém ke komukoliv jít, oslovit ho a zeptat se na něco, protože mám strach, že by to mohl být někdo, kdo na mě čeká a chce mi ublížit. Když potkám někoho v podnapilém stavu, jsem přesvědčená, že mě chce znásilnit nebo zabít.
Pokud mám na chodníku nebo na ulici někoho cizího minout, bojím se útoku. Ještě se nějakou dobu ohlížím, jestli za mnou nejde. Pokud kolem projíždí auto, čekám, že se zastaví a nějaký zakuklenec mě zatáhne dovnitř. Pokud se z nějakého křoví či větví stromu ozve šramot a nevidím žádného tvora, který by to způsobil, myslím si, že mě někdo neviditelný sleduje. V autobusu si sedám na místa, která jsou určená jako ta, kde mám největší šanci při nehodě přežít. Ve vlaku je to totéž.Vyhledávám poslední vagón. Jsem‑li doma večer sama, bojím se jít za roh, protože se domnívám, že tam někdo zlý je. Po schodech vždy vyběhnu rychle, kdyby dole někdo byl. Jsem přesvědčená, že náš dům je plný kamer, kterými mě sledují.
Každé vtipy na můj účet pokládám za urážky. Pokud je někdo známý podivně zamlklý, už přemýšlím, co jsem zase provedla. Vztahuji vše na sebe. Když mi chvilku jinak bije srdce, uvažuji, zda nejsem nemocná.
Copak je to normální?
Děkuji za pomoc.
Nina
Názor odborníka
Milá Nino,
máte pravdu, tak úplně běžné to není.
Z toho, co jste napsala, mám pocit, že se jedná o úzkostnou poruchu, která – jak to tak líčíte – by si zasloužila lepší péči, než je uvažování, ačkoliv uvažovat je jinak docela užitečné.
Ve vašem případě doporučuji: Už moc neuvažujte a zastavte se u nějakého dorostového psychiatra (oni mívají na ceduli označení „dětský a dorostový“), kam můžete zajít i bez nějakého lékařského doporučení, takže o celém problému se nemusí nikdo další dozvědět.
Nebojte se nás – psychiatrů, my jsme celkem slušní lidé a rozhodně nezavíráme hned každého do blázince.
Může se pravděpodobně jednat o krizi dospívání, kdy je mladý člověk dost nejistý sám sebou, změnil se, dětství je pryč a skutečná dospělost v nedohlednu. Pak se někdy přihodí, že taková ta volně těkající úzkost a nejistota se zkoncentrují do nějakého příznaku. Naše vědomí a nevědomí tuhle cestu volí, protože si myslí, že s tím se dá lépe bojovat než s nějakou neuchopitelnou mlhou.
Takže nejspíš budete adeptka psychoterapie, ve které si upevníte sebevědomí a sebejistotu, zbavíte se strachů jak z lidí, tak z chorob.
Neváhejte a za doktorem pospíchejte! (Původně tam bylo do Betléma, ale upravil jsem to trochu.)
Držím vám palec!
Radkin Honzák
