Ilustrace: Bo Bartlett
odemčené

Kde začíná dospělost

Být dospělý znamená umět rozlišovat mezi zodpovědností a vinou.

14:49
Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová
Psycholožka

25. 3. 2019

Všichni máme strach, jestli zvládneme něco nového s nejistým výsledkem. Každý by se občas nejradši schoulil do klubíčka a nic neřešil. Tak čím se liší dospělí od nedospělých a proč se vyplatí o vstup do řad dospělých usilovat?

  • „Já vím, že mi je třicet. Ale že bych si připadala dospělá…“
  • „V práci mi řekli, že mě povýší a povedu tým. Jenže místo abych měla radost, mám strašný strach, že to pokazím.“
  • „Když nevím, které šaty si koupit, píšu kamarádce. Proč za mě takhle nemůže někdo rozhodovat o všem?“
  • „Už na to mám věk, ale mám strach mít dítě. Co když to nezvládnu? Vždyť se neumím postarat pomalu ani o sebe!“

Z hlediska zákona dospíváme v osmnácti letech. Ve spoustě lidí to v osmnácti vzbudí drobnou paniku – takže teď už mám vědět, co chci od života a jak ho vůbec žít? Psycholog Jeffrey Arnett naštěstí v roce 2000 přišel s konceptem emerging adulthood neboli vynořující se dospělost. Je to vývojové období popisující věk zhruba 18–25 let (někteří pozdější autoři horní hranici posouvají třeba až na 27 nebo dokonce 29 let věku), kdy je mladý člověk v některých ohledech už dospělý, často žije mimo rodné hnízdo a dělá vlastní rozhodnutí – ale v mnohém jiném stále teprve dospívá.

Tím, co dělá rozdíl mezi dospívajícím a dospělým, přitom paradoxně nejsou životní milníky jako třeba svatba nebo rodičovství, ale spíš osobnostní charakteristiky jako třeba: Jsem schopný dělat nezávislá rozhodnutí a vnímat zodpovědnost sám za sebe?

Jenže tato kvalita se nepřestává vyvíjet ve 25. roce věku. Dokonce ani ve 27. roce. Mnohdy ji nemáme ani ve třiceti, ve čtyřiceti nebo v padesáti. Psychologové ve snaze každý fenomén nějak pojmenovat a zatřídit dokonce vynalezli termín hypengyophobia – fobie ze zodpovědnosti jakéhokoliv typu. Těžko říct, jestli je lidem takové cizí slovo skutečně užitečné, protože většina z nás se nejspíš bude vyskytovat na škále menšího či většího strachu být dospělý, a navíc se na ní budeme v závislosti na věku i životních zkušenostech pořád posouvat tam a zpět.

A navíc, i když schopnost dělat nezávislá rozhodnutí máme, zákonitě v životě přichází chvíle a období, kdy bychom se radši schoulili do klubíčka, nechali za sebe rozhodovat druhé, neřešili daňová přiznání, hypotéku, poblinkané dítě, nádobí ve dřezu, uschlou květinu na okně, fakturaci posledního projektu v práci, stěhování ani nákup pro nemocnou babičku. Život zodpovědného dospělého je pro každého občas vyčerpávající a těžký. Když tato únava dolehne s takovou silou a tíhou, že přestaneme být úplně schopní těmto nárokům dostát, bývá to jedna z významných známek deprese.

Obava z dospělé zodpovědnosti má mnoho podob

Pokud jste schopni říct: Udělal bych to, ale strašně se bojím té zodpovědnosti, je to vlastně známka, že jste na tom z hlediska sebereflexe a vnitřního vývoje dost dobře. Strach přijmout zodpovědnost za své jednání a za svá rozhodnutí a obava ze závazků totiž obvykle mívá mnohem skrytější podobu. Může vypadat třeba takhle:

  • Když vám někdo něco vytkne, jdete hned do defenzivy, začnete se obhajovat a vysvětlovat, proč jste danou věc udělali právě takto.
  • V práci se tak trochu shazujete a rovnou říkáte, že to a to neumíte, a v nejistých situacích čekáte na někoho jiného, kdo udělá rozhodnutí za vás. Ať vás nikdo necpe do role, kterou nemáte osahanou a ve které byste za něco zodpovídali.
  • Když kolem vás nějaký závazek krouží, pořád se objevují dobré důvody, proč ho nepřijímat. Na svatbu jsme mladí, musíš nejdřív dostudovat, musíme našetřit, musím se zapracovat v nové práci, po tolika letech už je to jedno.
  • Případně: Nemáme dost peněz na to, abychom si mohli dovolit dítě. Nemá cenu mít dítě se všemi mými zdravotními komplikacemi, ještě by to podědilo. Přivést dítě do téhle doby? Jaký by mělo život? Kdepak!

Samozřejmě že někdy tohle můžou být opravdu ty skutečné důvody – ale velmi často se za nimi spíš skrývá: Já z toho mám prostě strach. Prostě a jednoduše bývá obava ze závazku a zodpovědnosti schovaná za nánosem jiných argumentů. A někdy je těžké ten nános odházet a zjistit, o co jde ve skutečnosti.

Člověk, který se bojí žít podle sebe, může celý svůj život podřídit jiným lidem, než je on sám. Může vystudovat obor, který by si sám nevybral, a pak dělat práci, která ho nebaví – prostě protože mu to předurčili rodiče, jde ve šlépějích rodu (všichni u nás doma jsou doktoři a já musím být taky), ale jindy třeba jde naopak „do protivky“ – vrhne se na nějakou dráhu proto, že je to v rozporu a opaku s jeho rodinou (všichni u nás doma jsou doktoři, a proto zrovna na truc půjdu studovat umění, které máma nesnáší). Předurčenost je to podobná, jen místo znaménka plus volím znaménko minus.

Jindy můžeme všechna svá rozhodnutí podřizovat tomu, co je společensky vhodné a žádoucí, co se od nás čeká (Odešla bych od muže… ale co by na to řekli ostatní? Vždyť by mě za to všichni nesnášeli!) Anebo zůstáváme v něčem, co nám nevyhovuje (ať je to práce, vztah, koníček, nebo třeba město), ale co je známé. A kde nedělat nic nového vypadá jednodušeji a pohodlněji než jít do konfrontace nebo se vydat do nějakých neprobádaných končin.

Proč je to se závazky, rozhodnutími a zodpovědností tak těžké?

Tak jako u většiny psychologických fenoménů není možné ukázat prstem na jeden hlavní důvod, proč se tolik bojíme. I tady je mnoho odstínů a u každého z nás bude mít každý jinou sílu.

Mnozí z nás měli dost málo příležitostí se zodpovědnosti vůbec naučit. Pokud jsme měli štěstí, dospělým lidem kolem nás v dětství šlo o to nás postupně zkompetentňovat. V pěti letech jsme se naučili zamést drobečky z podlahy, v sedmi vyndat a uklidit nádobí z myčky, v deseti venčit psa a v patnácti uvařit rodině večeři. Dospělí nás nechali dělat vlastní rozhodnutí o vzrůstající závažnosti, neumetali zbytečně cestu tam, kde bychom si poradili, ale pomáhali s tím, co jsme se teprve učili. A byli nám dobrým vzorem.

Pokud jsme takové štěstí neměli, možná jsme museli být extrémně poslušní a pro vlastní iniciativu nebylo moc prostoru. Anebo byli dospěláci až příliš ochranitelští. Nebo na nás prostě kašlali víc, než by bylo zdrávo. Případně nás vinili za vlastní chyby. Nebo nás z nějakého důvodu potřebovali v závislé a připoutané pozici, protože sami byli nesvobodní. Variant je asi tolik, kolik je odstínů těch méně šťastných rodin.

Od těchto odstínů se pak odvíjí odstíny obtíží s přijetím zodpovědnosti:

  • Nezažil jsem dost (lásky, přijetí, vedení, respektu…), abych mohl dávat. Třeba i vlastním dětem.
  • Moje rozhodnutí určitě nebudou dost dobrá. Jiní lidé rozhodnou lépe.
  • Co si myslím, stejně nikoho nezajímá. Nemá cenu se snažit a pak být zklamaný. Lepší je se prostě přizpůsobit.

Nad tím vším jsou ale další strachy, které dost možná v nějaké míře jako lidé prostě sdílíme. A i když bylo doma všechno v pohodě, můžeme se jimi v určitých životních fázích trápit, protože prostě patří k tomu být člověk.

1. Máme strach vyčnívat

Když nás druzí nepřijmou v nějaké stylizované podobě, ve které se snažíme vyhovět a nevyčnívat, je to těžké. Ještě mnohem horší je zažít nepřijetí, když jsme opravdu autentičtí – protože pak je to mnohem více odmítnutí samotného jádra naší duše.

Jenže dělat rozhodnutí skutečně sám za sebe nutně znamená ukazovat sebe a vyčnívat z davu. Pokud se třeba rozhodnete udělat si po svém svatbu, může to znamenat zrušit polovinu svatebních zvyků, nepozvat protivnou tetičku, obléct si netypické svatební šaty – a absolvovat nepříjemnou konfrontaci s lidmi, kteří to nepochopí.

Ve své podstatě jsme každý originál a nejlépe je to vidět v tom, jak jsme každý originálně divný. Nejspíš v sobě máme dodnes zakódováno, že nezapadnout a být vyštípán z tlupy znamená umřít v divočině.

2. Obtížně hledáme rozdíl mezi zodpovědností a vinou

Mnohdy se chováme tak, jako by to byly tytéž věci. Skutečnost je ale jiná. Obojí v nějaké zdravé podobě drží pohromadě naše sociální vazby – pokud nesplníme slib daný kamarádovi, výčitky svědomí nás navedou na myšlenku mu to nějak vynahradit a vztah tím opečovat. Jenže…

  • Zatímco zodpovědnost je spojená s mocí, s kompetencí a se schopností něco ovlivnit, vina se mnohem častěji pojí s bezmocí.
  • Zodpovědnost je racionální uznání toho, že můj čin kamaráda poškodil, a je potřeba s tím něco udělat. Vina je trýznivý pocit výčitek, který konzumuje pocit naší vlastní hodnoty – a ve výsledku mi může tak zavařit, až kamaráda vůbec nebudu schopna kontaktovat. Zatímco zodpovědnost mi říká: „Tohle se ti moc nepovedlo,“ vina křičí: „Jsi neschopný idiot, co za nic nestojí.“
  • Zodpovědnost je uznání toho, co jsem mohl ovlivnit já; vina má tendenci být házena na druhé.
  • Zodpovědnost je zdravá, tedy pokud si beru jen tu, která mi opravdu patří. Vina se velmi snadno umí rozrůst do podoby, ve které je člověku toxická – obzvlášť pokud s ní neumíme nějak konstruktivně naložit.

Pocit viny je extrémně nepříjemný, a když zesílí, začne nás požírat od základu. Konzumuje pocit vlastní hodnoty. A není konstruktivní. Když uděláme chybu, je dobré uznat zodpovědnost, ale nemá smysl se týdny bičovat vinou. A teď ten háček. Ze samé paniky, aby se o nás vina neotřela, zbavujeme se zodpovědnosti. Dokonce i spoluzodpovědnosti. Rodiče závislých dětí například často obviňují společnost, dostupnost drog, média, děti samotné – aby nemuseli čelit vlastním pocitům viny za životní situaci dětí, hází vinou všude kolem. Ta vina jim ve skutečnosti nenáleží. Jenže jejím rozhazováním do všech stran se občas stane, že odmítají uznat i ty kousky spoluzodpovědnosti, které jim doopravdy patří.

3. Bojíme se samoty

Záviset na druhých lidech současně tak trochu znamená nebýt sám. Tak, jak dospíváme, postupně se odlučujeme od rodičů. Zformovat vlastní identitu, volit vlastní cesty v životě, navazovat další vztahy… to všechno s sebou může nést velkou úzkost z toho, že se odlučujeme od známého a vydáváme se do světa, ve kterém jsme na důležitá rozhodnutí v zásadě sami. Nikdo je za nás neudělá, nikde je nevyčteme, nikdo je neposvětí, nikdo nám nepotvrdí, že jsou správná. Volit mnohdy musíme i tehdy, když nemáme tušení, co by bylo nejlépe udělat. Nemáme a nikdy nebudeme mít nade vším kontrolu.

Když o tom tématu budeme uvažovat do důsledků, dostaneme se až k našemu nejstaršímu existenciálnímu strachu – z toho, že v životě i ve smrti jsme (minimálně na určité úrovni) každý sám za sebe.

Zajímavý je ale určitý paradox. Pokud nás zodpovědnost za vlastní volby děsí tím, že nám připomíná vlastní osamělost a smrtelnost, pak konfrontace se smrtí a dalšími existenciálními tématy dělá něco zvláštního se zodpovědností.

Vědomí smrti nám pomáhá zodpovědnost přijmout

Dokud žijeme v iluzi nesmrtelnosti, je docela snadné svým časem plýtvat. Třeba právě setrváváním v práci, vztazích a skupinách, kde to není úplně „ono“. Nebo váháním s přijetím nějakého rozhodnutí a závazku. Nebo tím, že od zodpovědnosti za sebe samého utíkáme přijímáním zodpovědnosti za druhé lidi a tím jim bereme tu jejich vlastní.

Ve chvíli, kdy touto iluzí něco otřese, mohou se stát dvě věci:

  1. Upadneme do úzkosti, tísně a hrůzy – a zůstaneme v ní.
  2. Stejně tak upadneme do úzkosti, tísně a hrůzy… ale po pár dnech se odtud zvedneme a můžeme z takového setkání vyjít posíleni o vědomí, že pokud jde o to začít doopravdy žít a dělat věci tak, jak chceme, není na co čekat. Jedině život, ve kterém jsme přijali zodpovědnost za sebe, za své projekty i své vztahy je totiž plný.

Čím to? Tím, že mnohem více než třeba se zmíněnou vinou souvisí zodpovědnost se svobodou. Viktor Frankl psal, že svobodu chybně chápeme jako svobodu od něčeho, zatímco v jeho chápání máme svobodu k něčemu. Svobodu dělat rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost.

Svobodnější je tak v jeho očích člověk, který si vědomě zvolil ten a onen závazek, než člověk, který se tak bál o svou svobodu, že ve výsledku nedovede udělat žádné rozhodnutí, ze kterého by plynuly nějaké důsledky. 

Vyzkoušejte na sobě

Americký existenciální psychoterapeut Rollo May věřil, že svoboda je kumulativní. Jedno každé malé svobodné rozhodnutí zvyšuje naši kuráž k dalšímu a někdy většímu.

  1. Kdy jste naposledy zažili pocit, že jste se pro něco rozhodli sami ze své vlastní vůle? Jaké to bylo?
  2. Jsou nějaká rozhodnutí, před kterými právě teď váháte? Z jaké obavy může plynout to váhání?
  3. Dovedete v dané věci (anebo klidně v nějaké jiné) popsat jiné, klidně výrazně menší rozhodnutí, které byste dokázali udělat a zařídit se podle něj?

Články k poslechu

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Puberta online

Co trápí generaci přezdívanou někdy sněhové vločky? Nemají možnost úniku.

16 min

Úzkost jako rádce

Když se k hledání smyslu života postavíme čelem, zmírní se i naše úzkost.

9 min

Příliš mnoho mužů

Stydím se za počet svých sexuálních partnerů. Jak se s tím vypořádat?

9 min

Výčitkář

Budí ve vás pocity viny a současně dojem potřebnosti. Co je za tím?

17 min

25. 3. 2019

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.