Nemám se ráda. Nemám.
Stačí mi podívat se na pěknou holku a nemám se ráda. Představím si, jak mi za nějakou takovou uteče můj kluk… On tvrdí, že ne, ale lidi se opouštějí a podvádějí, prostě proto, že můžou. Nemůžu nikomu věřit, když nevěřím ani sobě. Nemůžu mít někoho fakt ráda, když nemám ráda sebe.
Každý ráno to chci změnit, každý večer vím, že jsem to neudělala. Nechci mít na sebe pořád vztek, moje já je jako protivná starší sestra, která vám řekne, že nemáte prsa a že jste nula. Někdo by mohl říct, že se prostě jen nudím a ať pořádně makám, že pak zapomenu na starosti – ne, nevyšlo to. Uběhnu třeba několik kilometrů, mam čistou hlavu, pak se zastavím a už je to tu zase.
Je to vir v mojí hlavě, který se vždycky schová a hlodá si někde vzadu. Pak je chvilku klid a potom? Potom uvidím fotku hezké holky, uslyším, kdo koho zase opustil, kdo je prevít a kdo sketa. A hlavou mi projede bolest a úzkost. Rychlá a ukrutná.
Podle lidí jsem štíhlá, krásná.. Ale stejně NEVÍM, proč se mám mít ráda a k čemu by mi to bylo? Jenže jsou dny kdy bych opravdu nejradši vyběhla ze svého těla a někde se schovala. Jak se s tím vyrovnat?
Zuzka
Názor odborníka
Milá Zuzko,
děkujeme za váš dotaz. Odpověď rozdělím na dvě části.
1) MÍT SE RÁDA
Stává se, že lidé řeší dlouho nějaký svůj problémem, točí se v kruhu, protože zaměňují původ toho, co je trápí. Začněme tedy tím, že schopnost mít se ráda je něčím jiným, než líbit se sama sobě.
Líbit se sobě je velmi ovlivněno momentálními kritérii krásy ve společnosti. Výzkumy ukazují, že čím blíž se těmto kritériím přibližujeme, tím více se sobě líbíme. Určitá vaše část těla možná neodpovídá těmto kritériím. Vaši otázkou asi bude, jestli je možné mít se ráda bez toho, abyste se sobě líbila. Ano, a je to jediná možnost, jak být v klidu. K tomuto konstatování se vrátím.
Mít se ráda je schopnost rozpoznat vaši vlastní hodnotu. Sebeláska, o které píšete, že nevíte, k čemu je, dává člověku určitou hodnotu, chrání jeho vnitřní teritorium, jeho tělesné i psychické zdraví, jeho skutečné zájmy. Znamená to být, jak se v psychologické hantýrce říká, sám sobě dobrou mámou. Jde především o vnitřní prožívání sebe. Člověk se může dobře hodnotit po stránce intelektuální, ale méně být spokojen například se svým vzhledem. Pozitivní vnímání sebe ale nevylučuje, že se nám na sobě nelíbí ten či onen rys nebo nedokonalost. Je velmi vzácné, aby se člověk dokonale stoprocentně přijímal ve všem.
Vrátím‑li se tedy k vašemu tělu, okolí vám říká, že jste hezká. Vy se ale takto nevidíte. Váš sebeobraz totiž nemusí mít mnoho společného s realitou. Pohled na sebe, vztah k tělu, sebeobraz je ovlivněn naším ideálním já. Tato část psychiky vzniká tím, jak nás hodnotili, obdivovali, či odmítali, zkrátka jak nás viděli, především naši rodiče. Někdy jsou k sobě lidé velmi přísní a jsou až posedlí svými nedostatky. Člověk ale může být dobrý, i když není dokonalý.
2) STRACH Z ODMÍTNUTÍ
Z vašeho dopisu vystupuje spojitost mezi vaší přísností k sobě a strachem z odmítnutí. Zmiňujete se o „viru“, který hlodá někde vzadu. V určitých situacích, týkající se opuštění, vás vir/zlá sestra ochromí a vás zalijí nepříjemné pocity. Zdá se, že se tyto situace dotýkají nějaké vaší vlastní zkušenosti s opuštěním. Ano, opuštění, oddělení, separaci… jsme jistě zažili všichni, nicméně ne všichni jsme dané situace prožívali stejně. Pro někoho je určitý zážitek snadno zpracovatelný, jiný jej prožíval obtížně. Nezpracované zážitky se projevují v dospělosti různě. Tělesnými projevy úzkosti, depresí, agresivitou, ale především pocity oddělenosti od ostatních a pochybnostmi o sobě.
Mou hypotézou je, že máte v sobě určitou zkušenost, která vás zranila, a v současném partnerském vztahu se cosi aktivuje. Jste citlivější na situace, které se nějak pojí s opuštěním.
Odkud to jde
Prvním krokem by mohlo být zamyšlení, odkud váš „vir“ může pocházet. Může to být například nepřítomný otec, zaneprázdněná matka, příliš blízký vztah rodičů, příchod sourozence, ztráta prarodiče, se kterým má dítě velmi blízký vztah, aj. Podobná uvědomění jsou důležitá, protože tím sama sebe můžete lépe pochopit. Asi vás ale zklamu, protože samotné uvědomění původu problému, tedy odkud to všechno jde, ještě nezaručuje, že se něco změní. Půjde jen o intelektuální gesto. Znalost věci ji samo o sobě nezmění. Někdy je to dokonce naopak. Lidé pochopí, ale je to jen způsob, jak sami sebe zastaví na jednom místě, protože si říkají, že s tím nejde nic udělat. Mají určitý blok, jsou rezistentní, což se stane problémem (protože to je těžké změnit).
Co je potřeba, aby se to změnilo
Aby se člověk z něčeho nepříjemného dostal, je tomu potřeba čelit, znovu projít tím, co mu kdysi ublížilo. Obvykle tak, že něco/někdo odehraje toho/tu, zdroj události, která nás poznamenala, což umožní znovu oživit zkušenost a opět ji zažít. Tento zážitek nemusí být nikterak silný. Stačí, aby to zkrátka proběhlo jinak než tenkrát. Tato zkušenost pak pomůže k tomu, aby se zážitek z dřívějška transformoval a už se nemusel stále opakovat.
Například žena, která kdysi zažila odmítnutí ze strany otce/matky, je dnes v určitých momentech citlivější na možné odmítnutí svým partnerem. Za úzkostí, která se u ní v určitých momentech objevuje, je pocit viny, stud (za něco může, nějak není pro druhého v pořádku, něco ji chybí). Bude potřeba, aby pochopila interakce z minulosti, být na sebe laskavá ve chvílích, kdy se objeví nepříjemné pocity, dát sama sobě podporu a navíc – a to je nejdůležitější, pokusit se ve vztahu důvěřovat. Právě tato důvěra pomůže ke změně.
Proč je to tak těžké
Vaše pochybnosti o sobě a neláska, o které píšete, souvisí s vaším zraněním. Lidé s tímto zraněním se nedokážou plně angažovat ve vztazích (i v terapii), protože mají strach, že budou zase opuštěni. Nemohou druhým věřit, i když jim druzí nabízejí podporu a přijetí, které potřebují. Pomoci se všemožně vyhýbají a paradoxně tím vytvářejí stále stejný scénář, který nedůvěru navozuje. Abyste se zbavila „viru“, bude potřeba odhodlání vzít zodpovědnost do vlastních rukou a dělat změny pro sebe. Když popisujete vaše snahy, které při nezdaru vzdáte, není to dospělý, ale malé opuštěné dítě, které za vás jedná, které při pohledu na jinou dokonalou ženu ztrácí důvěru v sebe, že by se někdo o něj mohl upřímně zajímat a mít ho rád, jaké je.
Pokud byste chtěla o tématu vědět více, článek Láska a psychická zranění se věnuje příkladům zranění, která se ve vztazích oživují. V článku Aby nás emoční zranění už nebolela je možno se dočíst, jak zpracovávat emoce, které se v kritických chvílích objevují a neumožňují, aby ke změně docházelo.
Není potřeba terapie
Váš partnerský vztah může uzdravit toto vaše opakování, neboť se nacházíte vedle někoho, kdo vás vnímá jinak. Má jiný pohled na svět než vy. Funguje jinak. Už teď s přítelem můžete zažívat něco jiného, než očekáváte (neopouští vás, i když nejste dokonalá!), ale stále si nedovolíte pustit to dovnitř, aby mohlo dojít ke změně. K tomu bude potřeba, abyste zariskovala a vašemu vztahu se otevřela. Chápu vás, že se stále ještě bojíte a držíte si tak trochu odstup. Šance na změnu bude ale ve chvíli, kdy to začnete dělat jinak, kdy příteli dovolíte skutečně vstoupit do vašeho života. Možná to bude chtít ještě čas.
Vztah je výletem do neznámé krajiny, kde se mluví jiným jazykem, dělají se věci trochu jinak, platí jiné zákony. To vše ale nabízí možnost se zamýšlet nad svým vlastním světem. Tím, že zariskujeme a otevřeme se tomu druhému, dáme šanci, že se v nás něco může změnit.
Milá Zuzko, přeji vám, aby se vám to podařilo. Hodně štěstí.
Kamila Thiele
Pomohl vám článek?
