Dobrý den,
můj problém se týká komunikace s lidmi. Mám dojem, že si s lidmi nemám vůbec co říct. Moc ráda bych chodila do společnosti a bavila se, ale jakékoliv pokusy o komunikaci skončí fiaskem. Jsem úzkostlivá, nedokážu se uvolnit, trpím pocitem, že nikam nezapadám. Mám kolem sebe málo přátel, se kterými se vidím jednou za čas a vždy jen ve dvou.
Zdá se mi, že se v komunikaci hrozně rychle vyčerpám a že nemám co říct. Ostatní se baví, je s nimi zábava, ale já vždy skončím zakřiknutá a špatná z toho, že jsem opět selhala. Je mi 26 let a myslím, že jsem snad nikdy nepocítila dobrý pocit z dobré zábavy. Nedokážu se uvolnit, být spontánní.
Trápí mne to nejen ve vztahu k vrstevníkům, ale i v partnerských vztazích. Nevím, jak mám vypěstovat zdravý nadhled a sebevědomí. Hodně věcí v životě vidím jako marnost, necítím se šťastná. Tyto pocity beznaděje mám od raného dětství. Myslím, že mě všichni vidí jako hloupou. V hlavě mám jen své osobní problémy a nevím, o čem se s ostatními bavit.
Mám pocit, že takto nejsem schopná udržet ani žádný vztah. Můj bývalý vztah, ve kterém jsem byla šťastná, skončil kvůli tomu, že jsem v podstatě nešťastný člověk. Nyní se třičtvrtě roku s někým scházím, ale opět upadám do skepse, že nic nemá smysl a že se mnou nikdo nevydrží, protože jsem většinu času nervózní a sevřená.
Začala jsem navštěvovat psycholožku, jdu již na několikáté sezení, ale cítím se pořád stejně zablokovaná a neschopná komunikace. Mám ze všeho strach.
Děkuji mnohokrát za jakýkoliv názor.
Bizi
Názor odborníka
Dobrý den, Bizi,
děkujeme za důvěru, s jakou se na nás obracíte. Sdílíte svůj příběh, ve kterém píšete o svých obtížích v oblasti komunikace, zajímá vás názor někoho dalšího.
Ve vašem příběhu zaznívá několik pocitů, se kterými se v komunikaci s lidmi setkáváte. Z vašich řádek čtu o marnosti, o selhání a také zmiňujete vnitřní sevření, které v kontaktu s druhými zažíváte.
Věřím, že hledat cesty a způsoby, jak s lidmi být, jak s nimi budovat vztahy, pro vás mohou být poměrně náročné. Myslím, že je velmi dobré, že jste začala docházet k psychologovi a pracujete na zvládnutí těchto těžkostí.
Problémy, které popisujete, se nacházejí v rovině pocitů, které ve vás vyvolává kontakt s lidmi. Je možné, že po několikátém sezení s psycholožkou zažíváte také zklamání a marnost z toho, že výsledek a kýžený ideál nepřichází. Přemýšlím, zda se takto v terapii vlastně neobjevují podobné pocity, které zažíváte i životě.
Pokud je vaše psycholožka i psychoterapeutka, můžete společně zkusit začít experimentovat a zkoumat to, co právě probíhá mezi vámi, a jaké pocity se objevují vůči terapii, či vůči vaší terapeutce. V terapii je to právě terapeutický vztah a druh kontaktu mezi dvěma lidmi, který často odkrývá témata, jež se nám dějí i v životě. Skrze terapeutický zážitek v chráněném prostředí se pak mohou začít dít i změny na úrovni našeho prožívání.
Někdy se mohou objevovat pochybnosti v oblasti důvěry v účinnost terapie a terapeuta, nebo pochybnosti o sobě (zda jsem „ten“ klient, který má naději na změnu). V takových situacích je dobré tyto pochybnosti sdílet s terapeutem a také si říci o informace, které člověk potřebuje k tomu, by se mohl rozhodnout, zda v terapii pokračovat, případně hledat někoho jiného.
Myslím, že správně uvažujete o tom, že je důležité pracovat na svém sebevědomí, což může jinými slovy také znamenat důvěru v sebe a přijetí toho, co se ve vás aktuálně děje. Což se nevylučuje se změnami, které člověk na základě takových zjištění provede.
Na pocity můžeme pohlížet jako na kompas, který se snaží upozornit na to, kde se právě nacházíme, je však na nás samých, jaký směr následně vybereme. Když bych ze své praxe vzpomněla na zkušenosti se strnulostí – v některých případech strnulost může upozorňovat na naši zranitelnost a křehkost, kterou v nás nějaká situace oslovuje, a tím ji chránit. Pociťované vnitřní zranitelnosti je proto dobré se následně věnovat.
Někdy se naopak může ukázat, že strnulý je náš vztek a vzdor, který byl nějakou situací osloven, a je proto dobré začít jej v životě projevovat a prožívat. Zajímavé je, že když následujeme podobné procesy naší duše, dochází ke změnám, a to, co nás dříve zatěžovalo, se může stát snazším, nebo to může přestávat být tématem.
Často v životě dochází k rozporu mezi tím, jak se cítíme a tím co bychom si přáli udělat. Některé limity je důležité přijmout, což nám může otevírat cestu dál, jiné může být dobré zdolat.
Využívejte celý web.
PředplatnéPřeji vám, Bizi, hodně trpělivosti, důvěry a odhodlání při hledání své cesty ke štěstí a naplněnosti.
S úctou,
Veronika Šuráňová
Pomohl vám článek?
