Dobrý den,
mám problém, který mi přerostl přes hlavu. Naprosto nemůžu vystát svojí šéfovou. Pracuji u jedné firmy už osm let, měla jsem vždycky dobré hodnocení, můj plat rostl úměrně hodnocení a mám v práci spoustu přátel, se kterými se vídám i mimopracovně. Práce mě vždycky hodně bavila, ráda udržuji kontakty s lidmi z různých zemí, pracuji na jazykových znalostech.
Před rokem jsem dostala novou šéfovou a nastalo peklo. Šéfová jedná s lidmi jak s malými nevychovanými spratky. Působí dost sebevědomě, ale když se jí člověk snaží oponovat, roztřese se jako ratlík a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Jednou se hystericky směje, podruhé vypadá na zhroucení. V práci ostatní neustále shazuje a ponižuje.
Zpočátku jsem byla v šoku, postupně jsem přešla do defenzivy. Snažím se ji ignorovat a dělat si svoji práci. Jenže to stejně není nic platné. Snaží se mě přesvědčit, že svoji práci nezvládám.
Naprosto nemůžu pochopit její chování. Ani si nemyslím, že jde až tolik o práci, pohybuje se to spíše na osobní rovině. Atmosféra v našem oddělení by se dala krájet. Mladé a hezké kolegyni zakáže nosit krátké sukně. Mně opravuje angličtinu, přitom mám certifikát na vyšší úrovni než ona. Naprosto absurdní byl zákaz šepotu.
Je velice obratná a vyšší vedení si obtočila kolem prstu. Manažer, který se nás zprvu zastával, teď už mluví v množném čísle: „My jsme se rozhodli..“ Přitom mi na služební cestě vykládala, jak je jí ze sebe špatně. Neuvěřitelně mě psychicky i fyzicky vysává, odejít ale nechci… Co teď?
Makaka
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za váš dotaz. Problém pracovních vztahů jsme zde řešili nedávno – nejednalo se o šéfovou, ale o vztah ke kolegyni. Myslím si, že 90% mé odpovědi platí i pro vás. Prosím, přečtěte si ji.
Protože vyšla nedávno, nemám k ní příliš nových postřehů. Její hlavní poselství však platí: chcete‑li být tolerována, musíte tolerovat. Samozřejmě, že některé zde uvedené příklady řešení si musíte přizpůsobit – ve vztahu k šéfové si nelze dovolit totéž, co vůči kolegyni. Tuto odpověď zde doplním několika dalšími poznámkami.
Příliš neanalyzujte a nespoléhejte na „objektivní“ pohled
Nemá příliš význam “analyzovat” chování vaší šéfové – z vašeho krátkého popisu to pro mě ani není možné, a díky tomu, že jste vtažena do popisovaného vztahu, pravděpodobně takový objektivní náhled (existuje‑li vůbec) nebude příliš možný ani pro vás. Důvodů, proč se vaše šéfová chová, jak se chová, může být spousta. A většinu z nich neovlivníte. Může se jednat o její osobnostní styl, o pocit ohrožení, o autoritativní přístup, který možná souvisí s nezkušeností nebo emoční labilitou, může se jednat o mnoho dalších důvodů. Nedělejte proto stejnou chybu, jako mnoho lidí v podobných situacích, a nesnažte se problém příliš analyzovat nebo hledat viníka.
Hledejte malá řešení. A pak znovu.
Místo toho vám doporučuji hledat řešení. Pojem “řešení” nechápejte špatně – nejedná se o žádné revoluční změny nebo zásadní manévry. Hledejte každodenní drobnosti, malé přizpůsobení, nenápadné faktory – vše co vaší vzájemné interakci pomáhá. Ty si zapamatujte a snažte se je přinášet i do jiných situací. Množte je.
Sledujte, kdy je vaše vzájemná interakce lepší. Sama říkáte, že někdy nastane chvíle, kdy se vám otevře (“sama mi na služební cestě říkala”). I během běžného pracovního dne možná vypozorujete, že je někdy komunikace méně konfliktní a nepříjemná. A to je ta pravá chvíle, ke které přiklánějte pozornost. Zde se ptejte, čím je tato situace charakteristická, jak ji můžete pomoci i příště.
A i když se zdá, že s mnohými faktory nemůžete příliš udělat (vypozorujete například, že konkrétní člověk má obvykle špatnou náladu po ránu a lepší po obědě), velmi často můžete kreativně přijít na různé možnosti, co s tím (v uvedeném příkladu třeba: nedávat si osobní schůzky s takovým člověkem ráno, mám‑li s ním během dne něco řešit – počkám do odpoledne, možná si půjdu pro svačinu a nabídnu mu, zda nechce koupit také – když mu jídlo náladu vylepšuje atd.)
Změňte příběh, který vyprávíte
Je dobré si také dát pozor na naše slova a příběhy, které o druhých vyprávíme. Často totiž nemusíme měnit práci nebo druhou osobu, někdy stačí změnit jen příběh, kterým je popisujeme.
Příčiny mezilidských interakcí jsou vždycky mnohoznačné. Pohádá‑li se muž s manželkou, možná za to může jeho stres, její hysterická osobnost, jeho nedávný konflikt se šéfem, jejich křičící děti…a možná všechno dohromady. Je ale rozdíl, zda o tomto sporu bude manžel vyprávět jako “pohádal jsem se, protože je to hysterka” nebo “pohádal jsem se, protože jsem měl předtím konflikt se šéfem”. Byť oba příběhy mohou být pravdivé, každý si s sebou nese jiné možnosti řešení. Ten první může vést pouze k tiché akceptaci nebo rozvodu, ten druhý povede ke konkrétním opatřením nebo vnitřní připomínce, že příště si dám na takovou situaci pozor. Každý příběh má své důsledky – tedy to, co vám umožňuje dále myslet, jaká řešení vám nabízí.
Někdy je lepší než ptát se: “Který příběh je pravdivý”, soustředit se na otázku “Který příběh je užitečnější?” Nechápejte mě špatně, nejedná se o lhaní, jedná se o výběr či upřednostnění jednoho faktoru mezi mnoha, z nichž všechny mohou být pravdivé. Často se v různých úpravách traduje příběh o nešťastném a šťastném zedníkovi, kteří se míjejí vedle sebe na stavbě, oba vezouce kolečka vrchovatě naložená kamením. Ten šťastný se ptá nešťastného: “Co tady děláš?”. “Ale, vidíš, vezu kolečka s kamením…” odpovídá ten nešťastný…a dodá: “A co tady děláš ty?” Ten šťastný odpoví: “Stavím katedrálu.”
Když řekneme “Šéfová jedná s lidmi jak s malými nevychovanými spratky” je to jiný příběh než když řekneme “Šéfová toho má moc”, “Šéfová vedení lidí příliš nezvládá” nebo “Šéfová je specifická osobnost, je dosti emotivní…” Který z příběhů nabízí více možností produktivních řešení z vaší strany? První to rozhodně nebude. Je‑li šéfová příliš emotivní, mohu něco udělat (uvědomovat si to a tyto emoce neprovokovat; dát si pozor, když vidím, že je v emotivním rozpoložení a komunikaci spíše utlumit…), pokud “vedení lidí příliš nezvládá”, mohu to akceptovat a zaměřit se v jejím posuzování i na jiné aspekty, které naopak zvládá. Nebo ji mohu ve „vedení lidí“ dokonce nějak pomoci.
Jsou šéfové bohové?
Častým mýtem mezi mnoha zaměstnanci je nereálná představa, že náš šéf musí být nadčlověk, dokonalá osobnost, která vypadla ze stránek manažerských bestsellerů, abychom jej mohli vůbec začít tolerovat a respektovat. Dáváte možnost své šéfové chybovat? Nebýt dokonalá? Být pouhým člověkem, který – tak jako každý z nás – mnohé nezvládá?
Šéf není náš rodič. A nám není pět let, abychom k němu vzhlíželi jako k neotřesitelné autoritě, kterou musím vidět jako dokonalého tatínka/maminku, bez chyb a špatných vlastností…aby to vybudovalo náš bezpečný pocit ze světa. V dětství je to nutné. V dospělosti je to nebezpečné.
Všechno má své meze. Jedná se o vaše rozhodnutí.
Na druhou stranu, všechno má své meze. Pokud jste s vaší šéfovou v častém kontaktu a váš vnitřní prostor (klid, energie, myšlenky) je tímto nefungujícím vztahem příliš ovlivněn, pokud vyzkoušíte všechny výše uvedené rady, a nic nepomáhá, je někdy nejlepší konstatovat prostě toto: Udělala jsem vše, co jsem pro zlepšení vztahu udělat mohla. Akceptovat, že se s mnohými lidmi prostě nepotkáte. A potom volit, zda vám skutečně stojí za to, na současném místě zůstávat. Zda by nebylo lepší změnit oddělení, případně firmu. Samozřejmě rozumím tomu, že se vám v té současné “až na šéfovou” líbí. Ale to je právě ten důvod, proč se vám v jiné práci může líbit “i se šéfovou”.
To, že se rozhodnete hledat pro sebe lepší pozici (i vnitřně) jinde, u jiného zaměstnavatele či v jiném oddělení, není žádná osobní prohra. V dnešní době máme mnohem větší zodpovědnost za to, jaké pracovní prostředí si pro sebe vybereme, či – ve vašem případě – zda zůstaneme v prostředí, která ztratilo něco, co nám dříve přinášelo spokojenost. I toto může být řešení, které předem nevylučujte jen proto, že se zdá obtížné.
Budu vám držet palce, ať se vám podaří vaši situaci jakkoli zlepšit.
Dalibor Špok
