Dobrý den,
celý příběh má kořeny už tři roky zpět. Když jsem chodila do šesté třídy, vysmívalo se pár holek mému vzhledu. Větší přední zuby, divný obličej. To přetrvalo až do sedmé třídy.
Každý den jsem se vracela s pláčem, zvyšovala se ve mně sebenenávist, která se postupně začala transformovat v sebepoškozování. Když jsem si myslela, že už to nikdy lepší nebude, zkusila jsem spáchat sebevraždu. A volba? Podřezání žil. Jenomže mě odradila jakási zvláštní, tupá bolest nad tepnou. Takže z toho nakonec nic bohužel nebylo.
Když jsem se konečně vyléčila ze sebepoškozování, má sebenenávist se začala opět přeměňovat v něco jiného. Tentokrát v mentální anorexii. To jsem tehdy měla nastoupit do osmé třídy. Po šesti pro mě nekonečných měsících jsem se opět jen tak tak této nemoci vymotala z jejího „náručí“. Mentální anorexie se sebepoškozováním byly pryč. Ale kdesi hluboko ve mně ta sebenenávist přetrvala.
Byla jsem ze sebe doslova nešťastná, občas se mi chtělo plakat nad mojí ošklivostí. I přesto, že mi ostatní stále opakovali, že jsem hezká. Jenomže si myslím, že to říkali pouze ze soucitu.
A jaká je situace teď, před nástupem do deváté třídy? Mám opět mentální anorexii, sem tam se ze vzteku na sebe samotnou znovu pořežu. Při pohledu do zrcadla bych si nejradši rozškrábala ten svůj odporný obličej a podřezala už si skutečně žíly. Nenávidím se, čím dál více.
Tereza
Názor odborníka
Dobrý den, Terezko,
boj sama se sebou nebývá jednoduchý a naopak pokud na něj člověk není úplně sám, může být alespoň o kousek snadnější. Tvůj mail vnímám jako první takový krok.
Když čtu řádek po řádce, připadá mi, jako by tvoje potíže se sebepřijetím přicházely a odcházely ve vlnách. Podařilo se ti postavit se sebepoškozování, postavit se anorexii. I když ti to teď tak asi nepřipadá, ze zkušenosti vím, že toto jsou obtíže, ze kterých se tvoje vrstevnice mnohdy dostávají i celé roky.
Když je nejhůř, tobě se ale vždycky podaří alespoň na čas se z problémů vymotat a získat nad nimi kontrolu. Připadá mi, že to celé, co v posledních letech prožíváš, je především o získávání a ztrácení kontroly sama nad sebou a nad svým prožíváním.
Ve svém dopise žádnou otázku přímo nepokládáš, dokonce píšeš, že tě někdy pohltí myšlenky, jestli vůbec život má ještě nějaký smysl. Beru tyto tvoje pocity hodně vážně. Zároveň ale věřím, že pokud by opravdu v tvých očích život žádný smysl neměl, netrápila by ses se sepisováním tohoto dopisu. Naopak, tvůj dopis vnímám jako volání o pomoc, že jsi ve svém životě už bezradná a chceš najít cestu, jak se posunout někam dál. A tušíš, že bez vyrovnání se sama se sebou to půjde jen velmi těžko.
Často v našich životech zdůrazňujeme, co nefunguje, co je špatně a co bychom chtěli mít jinak. Zkus se ale, Terko, na chvíli zastavit a záměrně vést svou pozornost k tomu, co funguje – co máš na sobě ráda, co ráda děláš, v čem jsi šikovná. Mohou to být tvé schopnosti, dovednosti a vlastnosti, které se týkají tebe i vztahů s ostatními.
Aniž bych tě viděla mě napadá mnoho takových. Píšeš třeba, že ostatní tě přesvědčovali, že ti to sluší, že se vidíš příliš černě. I to je důkaz, že si umíš blízké něčím získat, že když ti není zrovna nejlépe, snaží se tě podpořit a pomoct. A určitě je nějaký důvod, proč jim stojí za to s tebou být. Podobně i tvoje schopnost zabrat a vlastními silami se dostat z tak náročných potíží jako jsou poruchy příjmu potravy nebo sebepoškozování. Ne touha po změně, ale uvědomění si a rozvoj silných stránek jsou cestou, jak se posunout někam dál!
Na závěr bych ráda ještě jednou zdůraznila, že vypořádat se s mentální anorexií a sebepoškozováním není jednoduché a bývá velmi nápomocné, pokud se o těchto obtížích dozví i rodiče a jsou ochotní nabídnout vlastní energii a podporu. Na internetu najdeš několik organizací, které se na tuto problematiku přímo zaměřují (např. Anabell).
Nezůstávej se svými trápeními jen sama, zkus to probrat s rodiči a domluvte se na schůzce s psychoterapeutem ve vašem okolí.
Držím pěs
ti, Alena
