Myslím, že tento problém má hodně rodičů: syn (24) má už pět let – první vážnou – přítelkyni (23), která je navenek milá a hezká, ale poučen životem vidím, že není k synovi ve vztahu upřímná, sleduje vlastní cíle a vztah vidí jenom jako prostředek k jejich dosažení. Manipuluje jím, domnívám se, že tam není skutečná láska. Občas se hádají, i rozchod už byl, přišel si poplakat. Syna hádky zraňují, je v nich emocionální, bezděčně ukazuje svou slabost pro ni… má ji rád. Neříkám nic, ale jak mu naznačit, že to není jediná žena na světě? Mám obavu, že za chvíli přijde dítě, sňatek… skončí to dalším rozvodem.
Libor, 52 let
Názor odborníka
Milý Libore,
děkuji za váš dopis. Musím vám dát za pravdu: tento problém má hodně rodičů. Milujeme své děti a je pro nás velmi obtížné být svědkem toho, když se jim děje jakékoli příkoří. Dovedu si živě představit vaši silnou potřebu syna ochránit.
Zároveň je důležité přijmout fakt, že syn už je dospělý a potřebuje v životě dělat vlastní rozhodnutí. Ano, někdy i špatná rozhodnutí. Pokud má jednou v životě stát plně na svých vlastních nohou, potřebuje mladý člověk dělat rozhodnutí sám. Tato potřeba je přirozená a je natolik silná, že vedla k nejednomu rozkolu mezi rodičem a dítětem.
Začíná se projevovat poměrně brzy. Už v době, kdy nám naše děti začnou na naše „dobré“ rady odpovídat lehce podrážděně já vím. Plně se pak rozvíjí v pubertě, kdy je pro mladého člověka většina rodičovských intervencí nanejvýš otravná. Pokud nenecháme naše děti dělat v životě vlastní rozhodnutí, riskujeme, že o ně přijdeme.
Zároveň si uvědomuji, že je obtížné, či dokonce nemožné nečinně přihlížet, když máte pocit, že je váš syn ohrožený. Jak tedy učinit situaci co nejvíce snesitelnou? Píšete, že syn si přišel „pobrečet“. To, že se na vás obrací v situacích, kdy mu není dobře, kdy se cítí zraněný, vypovídá o velké důvěře, kterou k vám chová. Je to známkou toho, že spolu máte moc pěkný vztah.
Je jasné, že je v hádkách emocionální. Jedná se o první vztah – v takovém vztahu se učíme fungovat s někým, kdo byl vychován jinak než my sami a často má jiné hodnoty. Je to vlastně srážka dvou světů a to se neobejde bez konfliktů. Trvá to, než se v tom (ve vztazích) naučíme chodit. Než se naučíme potřebné toleranci a než se naučíme rozeznávat věci podstatné a nepodstatné.
Píšete, že neříkáte nic. To je a není dobře. Je to dobře kvůli tomu, že necháváte syna, aby se v situaci orientoval sám. Aby si sám udělal obrázek o tom, zda je jeho přítelkyně pro něj vhodná, či nikoli. A to je určitě cenné kvůli výše zmíněným důvodům.
Zároveň pokud máte pocit, že přítelkyně synovi ubližuje a vy to musíte držet v sobě, dovedu si představit, že vám jeho přítelkyně více a více začíná vadit. Pak stojí za zváženou, zda o svých pocitech nepromluvit. Například říci: Někdy mám strach, zda se k sobě s XY hodíte. Může se rozeběhnout otevřená debata a dojít i ke sdílení životních zkušeností. Nebo naopak uvidíte, že o rozhovor na podobnou notu váš syn nestojí, a pak je dobré to respektovat.
Je tu ještě jeden pohled, který stojí za zmínku. Píšete, že syn bezděčně ukazuje svou „slabost“ pro přítelkyni. Možná by stálo za to pozastavit se nad tím, nakolik naše vlastní zkušenosti se vztahy ovlivňují to, jak prožíváme vztahy druhých.
Pokud nás nějaká žena nebo muž zranili, manipulovali s námi, zneužili toho, že jsme je měli rádi, budeme pravděpodobně velmi senzitivní na podobné projevy jinde. A tyto projevy v nás budou spouštět poplašnou reakci. To je samozřejmě něco, do čeho nevidím, ale jako terapeut bych toto téma rozhodně otevřel.
Závěrem bych se chtěl vrátit k úvodu. Je vidět, že se synem máte moc hezký vztah a že se nadále zajímáte o jeho blaho. To znamená, že jako táta odvádíte dobrou práci. K této práci však také někdy patří důvěřovat našim ratolestem, že se v klíčových situacích rozhodnou správně. A pokud ne, tak že využijí svých chyb v konečném důsledku ve svůj prospěch, poučí se z nich a díky tomu budou ve finále žít lepší život.
Martin Sedláček
