Dobrý den,
vynasnažím se být stručná, ale možná budu trochu zmatená.
Mám manžela, tři děti (18, 16 a 7) a byla jsem relativně spokojená až do doby, kdy mému tchánovi diagnostikovali rakovinu, která se táhla cca dva roky a následně umřel v hospici. Smrt tchána už byla očekávána v brzkém období a bylo velice těžké dívat se, jak odchází někdo, kdo má obrovskou chuť žít.
Tchyni a manželovi zavolali, že se tchánovi přihoršilo, a pokud s ním chtějí být, měli by přijet. Načež zareagovali, že nepojedou, ale mně to nedalo, zeptala jsem se, jestli můžu jet já, a potom vyjela. Bála jsem se strašně moc, ale nemohla ho nechat samého. Dojela jsem a strávila u něj tři krásné a těžké hodiny, kdy po mém telefonátu, že zajedu pro manžela, tchyni a vrátíme se zpět všichni, během pár vteřin umřel v mém náručí.
Od té doby jako by umřel můj cit k mému manželovi, protože jsem bohužel očekávala, že mě obejme a bude se mnou sdílet i mou bolest a smutek, ale nestalo se tak, ani po vysvětlení mých pocitů. Neptal se, jak jeho otec umřel, co jsme prožili. Bylo mi velice zle, jako bych měla vraženou kudlu v temeni, dokonce jsem podstoupila CT mozku. Na nic se neptal, neobjal, nesdílel, bál se mě, prý mě ten zážitek hodně posune. Tak strašně mi chyběla jeho opora, která přicházela, ale od cizích lidí…
Nevím, kam se obrátit, nechci s ním zůstat, ale potřebovala bych pomoct alespoň trochu pochopit, co se se mnou stalo, jak to, že jsem ztratila veškerý cit k němu. Děkuji za jakoukoli odpověď.
Beru
Názor odborníka
Dobrý den, paní Beru,
být s někým blízkým v jeho posledních okamžicích je silný, ale také zátěžový zážitek. Naprosto chápu, že jste měla a možná stále máte potřebu tuto zkušenost sdílet, mluvit o svých pocitech, myšlenkách. Myslím, že od vás bylo statečné za tchánem jet a doprovodit ho při odchodu. Věřím, že vaše přítomnost pro něj byla velmi důležitá a smrt jste mu ulehčila, jak jen bylo ve vašich silách.
Ptáte se, co se s vámi stalo, že jste ztratila cit k manželovi. Ráda byste znala důvody takové změny. Pokusím se položit pár otázek, které vám snad trochu pomohou.
Jaká byla skutečně vaše motivace, když jste za tchánem jela? Chtěla jste mu ulehčit umírání, nebo hrál roli i jiný motiv? Co jste čekala od muže? Vděk za to, že jste pro jeho otce udělala cosi velmi těžkého, možná dokonce za něj a on si toho neváží? Potřebovala jste podporu, která nepřišla? Překvapila vás lhostejnost, kterou projevil? Šlo skutečně pouze o jeho nereakci ohledně vašich potřeb, nebo mohl sehrát roli šok z nezájmu o odchod vlastního otce a toho, že odmítl jet za ním do nemocnice? Mohlo i toto ovlivnit váš pohled na manžela a vztah k němu? Možná, že by nám trochu pomohlo, kdybychom mohli osvětlit, jaké poměry panovaly v rámci manželovi rodiny, a zejména jak na tom vztahově byl se svým tátou.
Píšete, že nerozumíte co se stalo s vámi. Ale rozumíte co se dělo a děje s manželem? Nemohlo by vám i toto porozumění pomoci v chápání celé události? Snad kdyby bylo možné s mužem promluvit o situaci v rodině a zejména o otci, bylo by snazší chápat jeho reakce. Vůči vašim snahám sdílet těžký zážitek, ale i ve vztahu ke ztrátě, kterou prodělal.
Důvodů, proč zareagoval popsaným způsobem, může být totiž řada. Třeba cítil, že nezvládne tak silný moment, jako je přímý kontakt se smrtí táty, a teď má výčitky svědomí. Je mu možná líto, že jeho žena svému tchánovi dokázala ulehčit poslední hodiny života a on, jeho vlastní syn, ne. Snad mezi ním a otcem zbývalo cosi nedořešeného, co mu přiblížení ani ke konci neumožnilo, a vy jste toto oddálení svým činem převzala. Možná ho to všechno mrzí a neví, jak zareagovat.
Jsou to jen spekulace, jejichž smyslem není přijít na to, jak věci jsou, to se nám na dálku vymyslet nepodaří. Jen bych vás s jejich pomocí chtěl povzbudit k hovoru s manželem na toto téma. Lidé z vnějšku vám mohou dávat rady a doporučení, předestírat vlastní porozumění toho, co se vám stalo. Ale já se domnívám, že je třeba snažit se mluvit hlavně s tím, koho se situace bezprostředně týká. Snad vám takový hovor pomůže i v rozplétání toho, co se dělo a děje s vámi.
S přáním všeho dobrého,
Petr Jarolímek
