Názor odborníka

 

Dobrý den,

děkujeme za důvěru a vaši otevřenost, se kterou se na nás obracíte. Píšete o problémech v mezilidských vztazích, včetně vztahů partnerských.

Jako bych z vašeho příběhu cítila bezmoc a křivdu. Píšete o tom, že jste byla hodná, ale ostatní vás provokovali, byla jste uzavřená a okolí se vám vysmívalo. Máte pocit, že nikoho v práci nezajímáte, na druhou stranu se sama vnímáte jako uzavřená, s nikým se moc nebavíte. Z reakcí okolí jste frustrovaná, uzavíráte se o to více.

Nedivím se, že začínáte být i výbušná a vystrašená. Být zablokovaný ve svých vlastních obranách a skrývat své skutečné dojmy a pocity před okolím většinou vede k ještě většímu psychickému tlaku. Vypadá to, že prožitkově se vám opakuje situace, kterou jste prožívala v dětství.

Když jsem četla váš příběh a pasáže o vašem dětství, představila jsem si dítě, které je poprvé v neznámém prostředí, bojí se cizích lidí, je závislé na přítomnosti sestry a je pro něj velmi obtížné navázat přirozený a spontánní rozhovor či kontakt. Je tak vystrašené, že spíše pozoruje co se v okolí děje a také si přeje, že si jej někdo všimne a zeptá se, jak se cítí, co by potřebovalo a rozptýlí jeho obavy, protože samo se cítí příliš slabé.

Prožívání je u dětí jiné než u dospělého, svět do kterého vstupují je pro ně velký a emoce z něj je také mohou ohromit i ochromit.

Všechny děti potřebují postupem času nabývat důvěry ve světě, ve kterém žijí. Seznamovat se s riziky, dosáhnout vlastní autonomie a pocitu, že stojí na vlastních nohou a že jsou spolutvůrci mezilidských interakcí. Že jsou plnohodnotnou součástí společenství, ve kterém žijí.

Každý má právo cítit se přemožen životními situacemi a svými emocemi. Stejně tak je však důležité před svým prožíváním nezavírat oči.

Každý člověk si v sobě nese představu o tom, jaký by měl být, jak by měly vypadat jeho interakce s lidmi a tato ideální představa se nemusí setkávat a většinou se ani nesetkává se skutečností – realitou a aktuálními schopnostmi daného jedince.

Tento vnitřní rozpor je nepohodlný, někdy i dost nepříjemný, což může vést k tomu že se mysl člověka realitě (emoční nebo vnější) snaží vyhnout. Jak si představujete vy, že by měl váš život a interakce s lidmi probíhat? A jaké jsou vaše skutečné pocity v oněch situacích? Jak se cítíte mezi cizími lidmi? A jak se cítíte s blízkými lidmi?

Je možné, že máte na lidi vztek, ale vedle toho se také cítíte opuštěná, odvržená, možná se mezi lidmi cítíte méněcenně a možná vás také trápí, že selhávají vaše pokusy navazovat s lidmi vztahy.

Pro lidi obecně je těžké mluvit o pocitech, které poukazují na lidskou zranitelnost. Často se to pojí s pocitem, že „nejsem dost dobrý“ (dost výkonný, dost chytrý, jsem neobratný, zatímco bych si přál oslnit své okolí – abych se pak cítil přijímaný a oceněný, což by mi pomohlo k tomu abych cítil, že jsem dostatečně dobrý).

Je těžké hovořit o pocitech selhání, když se nacházíme například na konci svých sil, narážíme na své limity nebo zjišťujeme, že jsme udělali v životě chybu. Většinu z nás k tomu provází právě pocity viny a studu. Což následně vede ke strachu otevírat se sobě i okolí ve chvílích, kdy se člověku něco nedaří. A to není pro nikoho dobrou výbavou do života.

Být upřímný a schopný se otevřít sobě a svým blízkým i ve chvílích nezdaru, selhání a zranitelnosti je klíčem k plnohodnotnému a radostnému životu. Je důležité umět sdílet, prožít a unést i nepříjemné emoce z různých životních situací.

Bude pro vás asi důležité mít možnost se propracovat, prokousat křivdami, co se vám v životě staly. A postupně vstoupit do řeky svého vlastního autentického života. K tomu bych vám doporučila jako metodu psychoterapii, která může pomoci léčit vaší zraněnu duši. Může to být i těžké a tvrdé, ale rozhodně to je možné prožít i přežít.

Cítit se v životě spokojený a šťastný je možné. Je to zázračná, ale i tvrdá práce.

Přeji vám hodně sil a odvahy.

S úctou,

Veronika Šuráňová