Dobrý den,
obracím se na vás s problémem, který mě poslední dobou trápí, a už nevím, co dělat. Je mi 17 let a dosud jsem neměla žádný vztah. Nikdo mě nezaujal natolik, že bych nad vztahem vážně přemýšlela.
Poslední rok mám ale dobrého kamaráda, se kterým si velmi rozumím a mám ho ráda. Líbí se mi, ráda bych něco víc, a pokud to můžu posoudit, je to oboustranné. Avšak pokaždé, když je šance, že by se mezi námi mohlo něco stát, dostanu strach. Jsem nervózní, rychle mi buší srdce a udělá se mi nevolno. V některých situacích dokonce i zvracím, a asi chápete, že mě to velmi omezuje, protože ne za každé situace je možnost odběhnout na toaletu.
Tenhle problém zapříčiňuje, že ze všech příležitostí vycouvám a raději veškeré schůzky ruším, protože nechci, aby se mi to stalo znovu. Moc mě to trápí, protože se obávám, že ho to po čase přestane bavit a mně zbudou jen oči pro pláč…
Stejně to mám s jakýmkoliv bližším vztahem, pokud jde o opačné pohlaví. I s velmi dobrými kamarády, na které se nedívám v podobném smyslu jako na výše zmíněného, se mi udělá špatně od žaludku, když jsme třeba spolu sami.
Máte nějaký nápad, jak to vyřešit? Je třeba vyhledat odbornou pomoc, nebo si můžu nějak poradit sama? Děkuji za jakoukoliv odpověď.
Nora
Názor odborníka
Dobrý den, Noro,
vážím si toho, že jste se odhodlala napsat o tom všem do poradny. Píšete o problému s navazováním vztahů, že je pro vás těžké být sama s nějakým kamarádem – a zvlášť teď, když zjišťujete, že se vám jeden líbí. Dokážu si představit, že vás to musí opravdu hodně trápit, a že přemýšlíte, co s tím dělat.
To, co popisujete, je v určité míře normální. Většina lidí znervózní, když se octnou o samotě s někým, kdo je přitahuje. Začne nám bušit srdce, máme divný pocit v žaludku a někdy i trochu strach. Výsledkem je, že toho druhého člověk často chce i nechce vidět – chce, protože ho má rád, a nechce, protože se bojí, aby něco nepokazil. Váš kamarád pravděpodobně zažívá podobné pocity s vámi, jen v mírnější podobě. Vlastně se podle toho dá poznat, že nám na tom záleží, že nám ten druhý není lhostejný. A nejste ani jediná, u koho se tyhle příznaky objevují v takovéto extrémní síle.
Otázka je, co s tím. Hodně psychologů by vám řeklo, že hlavní je postupně se učit svému strachu čelit. Najít způsoby, jak s kamarádem zvládnout být, aniž by vás strach úplně zaplavil. Bylo by třeba možné mu napsat e‑mail? Ví, že se vám také líbí? Třeba by pochopil, kdybyste mu v dopisu vysvětlila nebo naznačila, že schůzky nerušíte z nezájmu o něj. Nebo můžete zkusit „trénovat“ na svých jiných dobrých kamarádech, učit se být o samotě s nimi.
Snad vás uklidní, že strach neroste do nekonečna. Jeho křivka stoupá a stoupá, až dosáhne nějaké úrovně. Tam chvíli vydrží, a pak začne klesat. A ve chvíli, kdy svou první schůzku s kamarádem a tenhle nárůst a pokles strachu zvládnete, každá další schůzka bude snazší.
Mohlo by pomoci se zamyslet nad tím, čeho se vlastně bojíte. Toho, že vás kamarád odmítne, nebo že se před ním ztrapníte? Zkuste vyjít z toho, jak ho dosud znáte, a představit si, jak by reálně mohl reagovat.
Existují také různé relaxační metody, jakými se nervozita dá zmírnit, a které by vás mohl naučit nějaký psychoterapeut ve vašem okolí. Začíná to dechem. Když jste nervózní, pomůže ho prohloubit, dýchat do břicha a snažit se uvolnit svaly. Když se vaše tělo bude chovat, jako že je všechno v pořádku, dokážete tím ošálit i své myšlenky.
Jisté je, že vaše trápení se dá řešit, ať už na to budete sama, nebo si přizvete na pomoc odborníka. Za návštěvu terapeuta se určitě stydět nemusíte – pomohl by vám hledat co nejrychlejší cestu k řešení.
V každém případě vám držím palce,
Nela Wurmová
