Čím dál více lidí si začalo všímat, jak je pro kvalitu jejich vztahů – včetně těch intimních – zásadní téma hranic. Lze říci, že začíná období napravování a hledání toho, jak by měla vypadat „ta správná“ sociální inteligence. Posledních pár desítek let jsme se parádně prohrabali v emoční inteligenci: lidé jezdili (a stále jezdí a jezdit nepřestanou) na seberozvojové semináře, četli mnoho článků a knih na téma hledání sebe sama, až jsme se dostali k hranicím toho, jak „do prčic“ to všechno, co o sobě vím, mám vlastně „správně“ použít.
Tento článek si mohou přečíst jen předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení, vyberte si jednu z variant předplatného.
Protože mnoho z nás se dostávalo a dostává do situace, kdy nefunguje „dupnout si nožičkou“ a všem okolo (po semináři) oznámit: Jsem prostě takový! Zvykni si! Konečně jsem na to přišla a mám na sebe právo! Jenže ooops, lidé okolo nás mají ta samá práva – a to, že jsem se naučil mluvit sám se sebou, neznamená, že to chtějí poslouchat i všichni okolo mě. Jak mám tedy mluvit, jak nastavit, udržet, ubránit a někdy i opustit hranice?