Potřebuji pohled zvenčí na můj postoj v konfliktech s partnerem. Moc nám nejde věcná komunikace a bývá z toho hádka. Když mi říká hnusné urážky, chová se ke mně jako ke kusu hadru, často se stává, že si ty bolestné věci po chvilince nepamatuji a zaměřuji se na to, ať jsme co nejdřív v pohodě.
Laťku mám vysoko. Unesu obrovskou nespravedlnost, abychom už byli ok a byl na mě hodný – i když vím, že tak často reaguje, když mě chce donutit, ať ho nechám být, a ví, že po nějaké době to bolí tak moc, že tlak na něj, ať je klid, poháněný mým strachem z opuštění, nízkého sebevědomí, nedůvěry (když jsme ok, víc důvěřuji), neunesu a půjdu s pláčem zlomená po svých.
Dávám vztah na první místo, protože neunesu nepříjemné pocity a nejistotu spjaté s odloučením a konfliktem. Takže když je konflikt a nejde to v klidu, hodně se pak trápím. Chci přijít na řešení pro oba a stupňuju, on víc odmítá. Je to kolotoč. Nějaké období se mi daří mít se ráda a fungovat potenciálně bez něj, ale někdy cítím závislost své spokojenosti na něm a je to dlouhodobě pořád dokola.
Někdy cítím ego, že mi našeptává, že jsem v právu, a pak dokážu být bez něj, když chce být sám, ale cítím, že to není z nitra. Když přijdu k sobě, je mi smutno a mrzí mě, že to on necítí, nepřijde, nechce to dát do kupy. Říká, že tak to měl dříve, ale že řeším a rozhodí mě drobnosti a už ho to nebaví a vysiluje. Že je to pořád stejný.
Vím, že je to hodně o mně, mých obavách, nejistotě z různých věcí z dětství a traumat (hodně jich mám rozebraných), ale i s tím vědomím mi nejde dlouhodobě uvést do normálu to vše. Taky mám chaos ze zrcadlení – nevím, kdy je to ve mně, a kdy opravdu udělal chybu on a mám to nechat.
Máme osmiměsíční miminko, takže práce na osobním rozvoji a vnímání všeho je teď mnohem těžší. Dělá mi problém poznat, kdy se něčím zabývat a kdy to mám nechat být či přijmout.
Eli, 23 let
Názor odborníka
Milá Eli,
jestli tomu dobře rozumím, tak je obvyklá posloupnost u vás doma následující: věcná komunikace se zvrtne v hádku, v níž vás partner zahrne spoustou nepěkných slov. Vás ovládne strach: Je na mě ošklivý — mohl by mě opustit! Konfliktní atmosféru neunášíte a snažíte se spor všemožně urovnat.
Partner však má pravděpodobně v tu chvíli potřebu být spíše sám, neřešit to, vychladnout. Vaše chování ho rozčiluje a je na vás ještě ošklivější. Vaše bolest se stupňuje, až to nakonec vzdáte, s pláčem odejdete a trápíte se. Takovýto scénář se vám opakuje a jste z toho již oba unaveni. Do toho miminko.
Nejspíš již tušíte, že vás vaše strachy a nejistoty vhánějí do slepé uličky: tlačíte na partnera, aby na vás byl milý, a tím ho dále popouzíte. Kdybyste byla silnější a nezávisela ve své spokojenosti tolik na partnerovi, mohlo by to pomoci vám samotné i vašemu vztahu. Ale jak to udělat?
Zkuste se v hádce zastavit: dát si chvíli čas, aktivovat rozum. Pomáhá na chvíli změnit prostor – odejít do druhé místnosti, do koupelny, opláchnout si obličej studenou vodou. Zkuste se na sebe podívat trochu z nadhledu a položte si otázku: Jak bych se chtěla zachovat? Na jaké své chování bych mohla být později hrdá? Může vás posílit skutečnost, že jste matkou?
Vím, že takové úvahy a vůbec zastavení se ve chvíli zahlcení emocemi není snadné, za pokus to ale stojí. Přála bych vám, abyste mohla zažít radost ze sebe samé, z toho, že dokážete vystoupit z bludného kruhu, zachovat se jinak. Možná vás potěší reakce partnera, možná pocítíte hrdost na sebe samu. I drobná změna se počítá.
Píšete: „Nějaké období se mi daří mít se ráda a fungovat potenciálně bez něj.“ To je skvělá zpráva a stojí za zamyšlení, v čem se tato období ještě liší od období jiných, kdy se vám toto nedaří. Co vám pomáhá, aby vaše spokojenost nezávisela tolik na tom, jak se k vám zrovna chová váš partner? Lze tato období rozšířit a mít se ráda obecněji?
Když jsem četla, že je pro vás těžké rozpoznat, kdy se něčím zabývat a kdy to nechat být, přišla mi na mysl Modlitba za dar rozlišování: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu; dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“ Právě ono rozlišení bývá nezřídka tím nejtěžším.
S dilematem, co řešit a co nechat být, mohou většinou dobře pomoci svým vhledem přátelé, případně zkuste zavzpomínat na minulé situace. Při zpětném pohledu si možná sama uvědomíte, kde byla vaše reakce přehnaná, kdy jste řešila něco, co za to vlastně nestálo, případně naopak. Zřejmě i zde se vám podobné situace opakují a reflexe minulých zkušeností vám pomůže rozhodovat se v budoucích případech lépe.
V dlouhodobém horizontu vám může pomoci psychoterapie: nejen s takovýmto rozhodováním, ale také se zvýšením vaší sebedůvěry a psychické odolnosti. Pokud by byl partner ochotný, mohla by být užitečná též partnerská terapie. Ta by měla pomoci i tomu, abyste zvládali věcnou komunikaci a do hádek a všeho, co po nich u vás následuje, se zdaleka tolik nedostávali.
Pavla Koucká
