Dobrý den,
poslední dobou si stále více uvědomuji, že mi je velmi nepříjemný oční kontakt.
Je mi 31 let, jsem učitelka na gymnáziu, a tím pádem je to pro mě v mnoha ohledech handicap.
Když mluvím oficiálně před kolegy nebo vykládám látku, cítím se dobře. Případné dotazy studentů či následné diskuze mi nečiní větší problémy. Oči na ně občas zvednu, aby věděli, že je poslouchám, ale většinu času koukám jinam.
Nejhorší ovšem je, pokud studenti začnou diskutovat na nějaké téma, které příliš s probíraným učivem nesouvisí, a chtějí znát můj názor, nebo když dokonce za mnou někdo přijde po hodině soukromě. Nejsem schopna se na ně ani podívat, koukám do stolu, rovnám si věci (nervozitou) a občas i zčervenám.
Mrzí mě, že mají pocit, že mě jejich problémy nezajímají, ale jak již bylo řečeno, pokud je to neformální, dělá mi to opravdu velké problémy.
Děkuji za odpověď!
Rebeka
Názor odborníka
Dobrý den, Rebeko,
píšete, že vás trápí to, že nedokážete udržet oční kontakt se svými studenty, pokud se jedná o neformální rozhovor. Děláte si starosti s tím, že vaše neschopnost udržet oční kontakt může navenek vypadat jako váš nezájem o druhé.
Ve svém dotazu vysvětlujete rozdílnost situace formální přednáška, kde vám prezentace spolu s očním kontaktem nečiní potíž, a neformálního rozhovoru, který je pro vás obtížný. V čem se tyto situace pro vás liší? Nabízí se, že se u přednášení cítíte mnohem jistěji, máte se o co opřít, věříte si.
Co vás vede k pochybnostem o sobě a nejistotě při osobnějším rozhovoru? Nedokážu z vašeho dotazu určit, co je příčinou vašich potíží, ani nemáme možnost jim blíže porozumět.
Některým z nás mohou v přirozeném očním kontaktu a spontánním rozhovoru bránit naše vlastní obavy. Např. strach, abych věděla, jak zareagovat, dobře odpovědět, vědět, co říci, neztrapnit se, apod., může být tím, co mě blokuje až tak, že mi v projevu vlastně brání. Neznám vás a nevím, jaké mohou být vaše obavy. Pro zvýšení vaší sebedůvěry může pomoci si uvědomit, že za vámi studenti přicházejí především jako za druhým člověkem, od kterého chtějí slyšet vlastní názor.
Věřte tomu, co cítíte, co si myslíte, buďte autentická, to je to, co můžete studentům nabídnout a co od vás nejspíše žádají. Nemusíte vymýšlet žádnou správnou ani dokonalou odpověď. Přijměte i to, že nemusíte vždycky vědět, co říci nebo znát skvělou odpověď, to není žádná ostuda, naopak upřímná odpověď má mnohem větší cenu. Pomalu se nadechněte a vydechněte, prohlídněte si, jakou má člověk před vámi barvu očí, usmějte se a klidně přiznejte, že nevíte nebo že si odpověď potřebujete nejprve promyslet.
Můžete též zkusit popřemýšlet o některých z následujících otázek. Cítíte se v některých situacích osobního rozhovoru lépe? Je něco, co vám alespoň částečně pomáhá? Bylo by možné se na to zaměřit a pokusit se to rozvíjet? Máte to tak se všemi lidmi v neformálních situacích? Nezmiňujete se, jak tyto situace prožíváte mimo školu – ve svém osobním životě. Jakou má tento váš problém historii? Bylo tomu tak vždy, nebo se to v průběhu času nějak mění? Pokud ano, co to zlepšuje (nebo naopak zhoršuje)? Můžete situace, které jsou pro vás obtížné, více prozkoumat. Klidně si zapisujte, které situace jsou pro vás náročné, jak je prožíváte, co cítíte a na co při tom myslíte, co vás naopak uklidňuje a co pomáhá, jak situace „dopadla“?
Pokud byste chtěla na tomto svém tématu pracovat, abyste se v budoucnu mohla cítit při hovoru lépe, doporučila bych vám obrátit se na psychologa či psychoterapeuta. Pokud byste měla chuť se svým strachem z očního kontaktu aktivně bojovat, můžete vyzkoušet poohlédnout se po kurzech, které se věnují neverbálním technikám a komunikaci. Věřím, že pokud se svůj problém rozhodnete aktivně řešit, máte velkou šanci na jeho zvládnutí.
Držím palce a přeji hodně štěstí!
Mgr. Martina Frintová
