Je hrůza na to pomyslet, je hrůza se k tomu přiznat a ještě horší je samotná existence mého problému. Mám dítě předškolního věku, jedináčka, které je hodně „invazivní“. Neustálé otázky, opakující se otázky, otázky, o kterých s manželem víme, že ze strany dítěte slouží jenom jako poutání pozornosti. Samo si nehraje téměř vůbec. V podstatě vyžaduje, abych mu sloužila jako matka, ale i jako kamarád a šašek. Jsem hodně uzavřená samotářská osoba, nejraději si čtu a pod. Jednoduše mě mé dítě ruší natolik, že šílím až do hysterií a křičím na něj, ať dá pokoj.
Zavírám ho do jeho pokoje, ať si hraje, ale jenom tam sedí a pláče. Stávám se kvůli tomu negativním elementem naší rodiny. I když je samotný vztah s manželem poměrně dobrý, přemýšlím o odchodu od rodiny a rozvodu s tím, že by dítě bylo v manželově péči. Už dlouho trpím různými psychickými problémy (např. depresí) a nejsem schopna s dítětem dělat aktivity, které by ho zabavily, ani se setkávat s širší rodinou. Uvědomuji si, že to může být uzavřený kruh. Dítě je takové, protože se nudí. Co bych mohla udělat, aby se to zlepšilo? Napadá mě jedině to vydržet až bude dítě větší, ale obávám se, že do té doby mu svým chováním ublížím víc, než kdybych teď odešla.
Emílie
Názor odborníka
Dobrý den,
nejprve bych vám ráda poděkovala za otevřenost a odvahu napsat o tom, co vás trápí, a co není lehké si přiznat, jak píšete.
Přemýšlela jsem, že mít dítě a zažívat s ním takové nepříjemné a krajní situace, musí být o to těžší proto, že v naší společnosti existuje velmi silná představa toho, že mít dítě je jakýmsi vyvrcholením života, a je to krásné, nenahraditelné a vždy jen k dobru. A že to tak musí být pro všechny. Leckdo z nás zná babičky a další příbuzné, kteří se jakoby mimochodem stále dokola ptají, kdy už tedy člověk bude mít dítě, pokud přichází do toho věku, kdy „má člověk mít dítě“, a nechápavý a odsuzující postoj, pokud se rozhodne děti nemít. Mít děti má ale stejně, jako všechno ostatní, i tu těžkou stránku a je to zase jen jakýsi mýtus, že každý zvládá plačící dítě a probdělé noci s úsměvem na rtech, protože je to přece miminko. Že se každému zdají dětské otázky a vrtochy nádherně roztomilé, a kdo to tak necítí, není s ním něco v pořádku. Tohle je ale jen obecná představa a vy jste jedinečná matka, stejně jako je jedinečné – a třeba více pozornosti vyžadující než jiné – vaše dítě.
Přemýšlela jsem, jak jste se asi rozhodla mít dítě, jestli jste po něm toužila, nebo po něm toužil manžel, a jaké jste měla představy, že mateřství pro vás bude – jestli je to teď hodně jiné, než jste si představovala. Měla jste už tehdy problémy, o kterých píšete, jako je deprese? Píšete, že zažíváte až hysterické stavy, ale stejně je z vašich slov jasně čitelné, že vám na vašem dítěti velmi silně záleží, a jste ochotná udělat mnoho, aby jste zabránila tomu, že mu nějak ublížíte – třeba i odejít z jinak spokojeného manželství. V tom jste velmi dobrá a silná matka, když takto uvažujete, jste si vědoma potřeb vašeho dítěte a to, že některé nedokážete naplňovat, vás tolik trápí. Spousta jiných matek by se chovala mnohem bezohledněji a vůbec by o tom nepřemýšlela, jestli dítěti neubližuje.
To, že se o vaše dítě takto strachujete a troufám si říct, že tedy i milujete, může také znamenat, že máte dost důvodů proto, abyste nalezla nejlepší možnost, jak spolu žít a vzájemně si nedělat trápení. Nebude to lehké a možná se vám bude hodit promluvit si o tom s odborníkem psychologem, abyste překonala pocit, že mít takový „problém“, o kterém píšete, je něco, za co byste se měla stydět, a že byste měla odejít od rodiny. Napadlo mě, jestli jste o tom mluvila se svým manželem, co by na to asi řekl a jak by to viděl on? S tím byste asi měla začít, protože dítě máte oba dva. Píšete, že trpíte depresemi, a proto jsou pro vás některé aktivity nemožné. O tom váš manžel určitě ví a nějak se k tomu staví, máte‑li dobrý vztah, jak píšete. Třeba by tedy pro něj bylo myslitelné, že byste podnikli nějaké změny v tom, kdo a jak tráví s dítětem čas, kdo se o něj stará.
Aby jste se mohla cítit svobodně ve zvažování všech možností změn ve vaší rodině, může být užitečné promyslet si, jaké představy vás vlastně svazují. Zamyslete se nad tím, jakou máte představu o ideální matce a dítěti, jak si představujete, že by se měla o dítě starat, a jaký k němu měla mít vztah. Také jaké by mělo být dítě. Pokuste se uvědomit si, odkud takovou představu máte, jak jste ji získala. Když o tom takto budete přemýšlet, získáte od své představy určitý odstup a budete mít možnosti uvědomit si, že to určitě není jediný způsob, jak se na mateřství dívat. Představte si, jak se stará o své děti třeba nějaký královský pár – moc času na to asi nemá, a přesto z dětí vyrostou spokojení lidé, nebo zapátrejte blíže ve svém okolí, kdo a jak se o děti stará. V některých zemích je naprosto běžné mít na pomoc au‑pair nebo chůvy, nebo oboje – dopoledne se o dítě stará chůva, odpoledne au‑pair, a až večer rodiče. Možná by vám to dalo čas, kdybyste mohla být sama se sebou, jak píšete, že to potřebujete. Teď už ale vymýšlím za vás, jak by se měl běh vašich dní upravit tak, abyste mohla být spokojenější. To ale víte jen vy, jestli by vám bylo lépe, kdybyste mohla nějakou část dne být sama, a jak velkou – třeba byste s dítětem chtěla být ideálně tři hodiny, třeba více či méně.
Ať už ale vaše zvažování změn dopadne jakkoli, je jisté, že nějaké podniknout by vám mohlo přinést větší spokojenost, kterou potřebujete. Pro dítě je jistě důležité mít matku, která se dokáže postarat o svůj život, která dokáže pracovat na své spokojenosti. Tím se také dostávám k tomu, že i deprese se dá léčit, a sice o tom nepíšete, ale kvalitní léčba – psychiatrická i psychologická, by vám možná mohla mnohé usnadnit. Věřím pevně tomu, že dokážete najít takové fungování vaší rodiny, které přinese všem členům co nejvyšší spokojenost, a že najdete sílu takové fungování nastolit. Nebojte se požádat o pomoc odborníky, pokud to nebude snadné. Přeji hodně uspěchů!
