Dobrý den,
mám problém s vnímáním sebe sama a neustálou nespokojeností. Asi to zní jako malicherný problém, ale mě to neskutečně užírá zevnitř. Jako malá holčička jsem byla opravdu hubená (stejně si ale vzpomínám, jak jsem někdy v první třídě hltala články o cvičení v maminčiných časopisech), babička za mnou běhala s jídlem, protože už tenkrát jsem se v porovnání s ostatními holčičkami cítila ošklivá a odmítání jídla byl asi takový truc vůči okolí. Prostě jsem chtěla, abych měla aspoň nějakou pozornost. Zlom nastal přibližně v devíti letech. To jsem ztloustla, protože trápení z nedostatku pozornosti a pocitu ošklivosti jsem pro změnu začala zajídat a tím se všechno ještě víc zhoršilo. Nejen, že jsem byla ošklivá, navíc jsem už byla i tlustá.
Na ten posměch v životě nezapomenu. Pro nikoho jsem nebyla dost dobrá, všichni se mi jen posmívali a pro kluky jsem byla vzduch, zatímco ostatní holky už měly za sebou první lásky, pusy atd. Teď je mi dvacet let a trpím pořád. Už míň, mám 174 cm a 66 kg, což je asi normální, ale střídají se u mě dny, kdy jsem se sebou spokojená a větší zadek dávám na odiv. A jsou dny, kdy za celý den vypiju několik litrů vody a u zrcadla se mi chce zvracet. Netuším, co dělat. Mám přítele, který mi tvrdí, že jsem krásná (ale jak mu věřit, když vidím, jak slintá nad krasotinkama z netu), ale dodnes, když si zkouším oblečení a je to větší než velikost M, slyším zase ten smích spolužáků ze ZŠ. Netuším, co dělat. Jak se smířit sama se sebou?
radši utajená
Názor odborníka
Dobrý den,
v první řadě mi dovolte vyslovit ocenění vaší schopnosti propojovat souvislosti. Problémy, které popisujete, nepočítám mezi malicherné. Už jen popis vašich pocitů v dětství mě zaujal: jak se může stát, že už tak malé děvčátko si připadá ošklivé a touží po jakémsi ideálu? Je to díky pocitu malé pozornosti, jak píšete? Nebo je to vysokými nároky, kterými dospělí podmiňují lásku k dítěti? Nebo je to zbožňováním dítěte nikoli proto, že existuje, ale proto, že naplňuje představy dospělých? Co asi tak prožívá malé dítě, které si připadá ošklivé, začne přibývat na váze a zesílí nenávist vůči sobě? A skutečně ho vrstevníci odmítají nebo frustrace z nenaplněných potřeb tak vygraduje, že tvrdě začne odmítat samo sebe a uzavírat se.
Tím však nechci podcenit ani zpochybnit vaše pocity a vaši zkušenost. Jedno však mohu konstatovat: z toho, co píšete, vyplývá, že nehodnotíte samu sebe přiměřeně. Nikdo není jen tlustý nebo nemá jen disproporční postavu, ale má také něco, na co se může podívat jako na svůj klad. A vypadá to, že jsou okamžiky, kdy své klady (byť vnější) dokážete prožívat a dávat je dokonce na odiv. Vaše nízké sebehodnocení se tedy bude pravděpodobně vázat na situace, kdy nejsou naplněny vaše potřeby, něco se nedaří nebo neprobíhá tak, jak byste očekávala. Zkuste se zaměřit na to, kdy se začnete odmítat a zkuste zavzpomínat, co se v předchozích hodinách, dnech, týdnech dělo, kdy nastala změna k horšímu. A ještě si odpovězte na otázku: máte svého partnera ráda jen proto jak vypadá nebo vidíte i jeho krásu vnitřní? Možná by stálo za úvahu navštívit odborníka, který by vám pomohl k přijetí sama sebe.
Zdraví vás Zdeňka Košatecká.
