Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné

Neumím křičet: Než se pustíte do změny, začněte se akceptovat.

13. 4. 2015

Dobrý deň,

mám zvláštny problém a to taký, že sa hanbím kričať.

Už od malička veľmi potichu hovorím a stále som na to bola upozorňovaná, či už v škole, v rodine, alebo aj mojím ex-priateľom. Bola som také hanblivé dieťa, ale už som z toho celkom vyrástla. Momentálne už nikto nekomentuje môj tichý prejav, kto chce, ten ma počuje.

Veľmi ma ale prekvapilo, že nedokážem kričať. Uvedomila som si to, keď sme sa bláznili s novým priateľom. Myslím, že v tedy som sa hanbila uvolniť, a bála som sa toho, čo si bude o mne priateľ myslieť, chcela som naňho zapôsobiť, ale niečo sa vo mne zablokovalo.

Od toho času na mňa tlačí, že práve tento problém je zdroj všetkých mojich problémov. Vôbec mi to nepomáha. Vidím to tak, že chcem vyzerať príliš perfektná, je pre mňa dôležitý názor druhých a neviem sa otvoriť/uvolniť. Pamätám si, že už od puberty som si dávala ciele typu, ako byť perfektná žena, chcela som byť iná a zaujímavá. 

Skúšala som kričať, na lúke, kde som bola sama, ale mala som strach, že ma bude niekto počuť a myslieť si, že mi šibe. Tak som si nakoniec vyzliekla mikinu a zakričala do nej. Bolo to čudné, vôbec sa mi nepáčil môj hlas, ale akosi to nič nevyriešilo.

Je pre mňa veľmi dôležité sebapoznanie, preto som sa otočila na vašu poradňu, neviem, čo ďalej. Mám iba 24 rokov a viem, že všetky tieto starosti sa vo mne nahromadili počas týchto rokov. Pamätám si na seba ako bezstarostné dieťa ktoré nemalo strach robiť nič, bola som uvoľnená, šťastná, zvedavá a slobodná…

Veronika

Názor odborníka


Dobrý den Veroniko,

dovolte mi vzít do od konce. „Nejprve jsem byla bezstarostné dítě, které nemělo strach dělat nic, byla jsem uvolněná šťastná, svobodná. … Pak jsem si uvědomila, že se v něčem odlišuji. Najednou jsem nebyla bezstarostné dítě. Protože bezstarostnému dítěti je docela jedno, zda se odlišuje. Chce být především šťastné, zvědavé, svobodné. Nakolik je podobné druhému, nakolik se od něj odlišuje, je pro něj nikoli jen druhořadé, ale dokonce pod úrovní rozlišování… je-li skutečně šťastné, tak proč by se srovnávalo…“

Už víte, kam směřuji? Na základě vašeho krátkého dopisu prosím berte mé domněnky pouze jako nápady, které si sama ověřte – neznám váš příběh dopodrobna a mohu se mýlit. Ale s tímto upozorněním bych rád jedním dechem dodal, že se z přečteného domnívám, že váš hlavní problém možná není, jak hlasitě či slabě mluvíte a zda křičíte snadno či naopak vůbec ne. Ale zda jste spokojena s tím, jaká jste. Zda se můžete odlišovat. Zda se tolerujete ve své odlišnosti. Zda se v ní máte ráda. A zda totéž dokáží dělat lidé okolo vás. Důležitější, než že máte slabý hlas mi totiž přijde poznámka, že vás na to okolí neustále upozorňovalo a na vaši neschopnost křičet vás přítel upozorňuje dodnes.

Akceptujte své problémy a tyto problémy budou rázem poloviční

Nechápejte mě špatně. Nic z toho nejde zařídit jako mávnutím kouzelného proutku. Vše je dlouhodobý proces a chce to čas. Proč by ale měli všichni lidé mluvit stejně, unifikovaně? Nebylo by to nudné? Ať jsou hlasití, ať jsou tiší, ať jsou rychlí a ať jsou pomalí. Jistě, všechno má svou zdravou mez a i tichý člověk by měl umět někdy zvýšit hlas, a ten rychlý zpomalit. Ale přes to, že občas dokážeme být jiní (tichý zakřičí, rychlý zpomalí) – nemělo by to znamenat, že se nemáme mít rádi takoví, jací jsme – ve svém běžném stavu (tichosti, rychlosti…), ve kterém ostatně sami se sebou trávíme nejvíce času. 

A věřte mi, že i pokud tento stav chcete změnit, pak nejjednodušší cesta, jak tak učinit, je nejprve mít se rád takový, jaký jsem (i se svými nedokonalostmi a chybami), a teprve potom tyto chyby a nedokonalosti měnit. Jde to daleko snáze (dokonce se domnívám, že někdy je to jediná možná cesta) než naopak – nemít se rád, vyčítat si své chyby a nedokonalosti a klást si jako podmínku, že teprve až se změním, poté to bude důvod k tomu, začít se mít rád, začít se akceptovat…

Proto vám radím: Začněte se akceptovat tam, kde jste. Akceptace znamená přijetí současného stavu, jaký je. Neznamená to souhlas, že to, co akceptujete, nechcete změnit nebo že to už bude navždy takto. Akceptace znamená připuštění: Teď je to takto. Teď je toto mou součástí. Chci-li se mít rád/a – (teď a tady) – pak se musím mít rád/a i s těmito nedokonalostmi a chybami. 

Jak to provést v praxi? Kontrolou svého uvědomění. Být si vědom, čeho si jsem vědom, na co myslím, kam směřuje mé uvědomění, co jsou obsahy mé mysli, mé vnitřní komentáře o mých stavech – samozřejmě, opět volně, v klidu, jak to půjde, bez násilí a přílišného „sportovního úsilí“, které by mohlo skončit až obsesí. Prostě když si vzpomenu, je dobré uvědomit si, co si uvědomuji. Jaká je má vnitřní „mluva“. Jaké jsou mé komentáře – k mým nedokonalostem nebo k čemukoli, co se zrovna ve mně děje. 

Vnímáte ten rozdíl mezi následujícími dvěma verzemi vnitřních komentářů: „Tichý hlas? Opět jsem mluvil tiše? OK, zase můj tichý hlas. (nebo) No jo, to je ten můj tichý hlas. (nebo) Jojo, a zase je to tady – tichý hlas, vítej.“ To samé ve variantě „Nedokážu křičet“

od této verze:

„Tichý hlas? To je hrozné, to snad nepovolí. Tak jsem se snažil, a zase je to tady. Safra. Co s tím? To je k uzoufání.“

V jaké verzi si myslíte, že s tématem „tichý hlas/neumím křičet“ něco snáze uděláte? Když nebudete zvyšovat svůj negativní emoční náboj (a tedy i vaši míru stresu, která nakonec povede k tomu, že budete mluvit – ještě tišeji a že se nespokojenost s vašim stavem bude ještě zvyšovat) nebo naopak, když si k problému „tichý hlas“ ještě budete přičítat nekonečnou spirálu dalších problémů „můj tichý hlas je problém“, „je to hrůza, že si neumím poradit s problémem tichý hlas“ a „vadí mi, že mám hrůzu, že si neumím poradit s problémem…“ a tak dále až do nekonečna.

Věřte mi, že váš tichý hlas/neschopnost křičet není příčinou (ani řešením) většiny vašich životních problémů. Stalo se vám, že váš problém „tichý hlas“ prostě nabobtnal ve významu, který mu dáváte. Zdánlivě všechno s ním podle vás souvisí. Snažte se v první řadě snížit význam, který tomuto problému přikládáte (především akceptací, nastíněnou výše); velice často to následně zlepší celý problém jako takový.

Jak zesílit hlas

Výše uvedené považuji za zásadní, prosím nepřeskočte tuto část. Můžete ji doplnit (ale nikoli nahradit) následujícím postupem, který bych doporučoval, pokud byste chtěla svůj hlas zesílit a „naučit se křičet“:

  1. Nejprve bych vám doporučil vyšetření na foniatrii (funkce hlasivek). Za problémem s hlasem někdy může být jejich nerozpoznaná vada.

  2. Chcete-li se učit udělat něco s vlastním hlasem (zesílit, křičet), je dobré postupně prozkoumat i všechny jeho ostatní polohy. Udělejte si o samotě čas na každodenní cvičení, během kterého budete postupně nahlas povídat, co vás napadne (klidně nesmysly). Důležité je povídat, nikoli číst text. A nyní zkoušejte různé hlasové polohy jiné než samotnou hlasitost: zkuste mluvit daleko pomaleji než běžně. Několik minut. Pak ještě pomaleji. Zase několik minut. Jako robot, kterému docházejí baterie. Pak rychleji než běžně. Pak úplně hekticky, co nejrychleji, jak to jen půjde. Každé rychlosti věnujte několik minut. Poté se zastavte a uvědomte si, jak se cítíte (po rychlé řeči, po pomalé řeči). Totéž opakujte s jinými modalitami hlasu:

    • zkuste šišlat, koktat (nebo napodobit jakoukoli další řečovou vadu)

    • zkuste mluvit o něco nižším hlasem, hlubokým hlasem, o něco vyšším hlasem, co nejvyšším hlasem.

    • dělejte velké pomlky mezi slovy, co nejkratší pomlky mezi slovy atd.

    • a nyní něco z výše uvedeného zkombinujte – začněte mluvit pomalu a hluboko a postupně zrychlujte a měňte hlas směrem k vysokým tónům. Podobných cvičení si sama můžete vymyslet spoustu. 

  3. Cílem je ovládnutí vašeho hlasu. Jde o jeho kontrolu, o uvědomění si různých možností, které máte k dispozici a více vědomé rozhodování, kterou z nich použít. Uvědomujte si také různé nálady nebo pocity, které ve vás ten který typ hlasu (mluvy) vyvolá – budete-li se potřebovat uklidnit a zjistíte, že pomalejší mluva ve vás klid vyvolává, není nic snadnějšího než trochu zvolnit tempo (pokud to máte natrénované).

  4. Pokud by vám uvedená hlasová cvičení vůbec nešla kvůli problémům s dechem, doporučuji vám nejprve začít cvičit některá dechová cvičení např. z jógy (cvičení pránajámy) – především cvičení břišního (bráničního) dýchání a tzv. plného jógového dechu.

  5. Věnujte těmto cvičením několik dní nebo týdnů, až se stanou vaší druhou přirozeností. Začněte něco z toho používat i v běžném životě, když si vzpomenete – např. trochu zpomalte, trochu prohlubte hlas, dělejte jiné pauzy mezi větami, experimentujte s intonací – více „zpívejte“ nebo naopak mluvte více jakoby na stejném tónu atd. 

  6. No a nyní, když jste procvičila tempo, výšku a další kvality hlasu, zkuste postupně (pomalu, nenásilně) začít cvičit i hlasitost. Nejprve mluvte během svého cvičení výrazně potichu (ještě více než běžně), potom skoro nezřetelným šepotem, poté o něco hlasitěji než běžně – a po každém cvičení vnímejte své pocity. Nejedná se o to, začít hned křičet, ale postupně se tímto cvičením dopracovat k silnějšímu výrazu – mít jej k dispozici (nikoli nutně mluvit jím pořád). 

  7. Silnější hlas by měl být podpořen taky dobrým dýcháním (z břicha) a rezonancí – to je rozdíl mezi křičením (které velmi zatěžuje hlasivky) a silným rezonujícím hlasem (který vytváříte rezonančními dutinami a hlasivky nejsou tak zatíženy). Případně se domluvte s hlasovým poradcem, který vás tyto dovednosti naučí. Nabídku služeb hlasových poradců najdete na internetu. (Ale není to nutné – pouze, kdybyste měla zájem svůj hlas opravdu dobře poznat)

  8. Postupujte tedy ve svých cvičeních po malých krocích – zkoušejte o něco silnější hlas, pak ještě o něco silnější hlas. Zůstaňte s ním a mluvte tak delší dobu (5–10 minut). Nezesilujte jej už více. Zítra opakujte a budete-li chtít, můžete trochu zesílit. Nyní opět kombinujte – od tichého hlubokého, po silný vysoký hlas a podobně. Nebo jednu větu (jedno slovo) velmi potichu, druhou větu (druhé slovo) velmi silně. Pokud dojdete až sem, garantuji vám, že velmi brzy vás napadne zkusit si – tak trochu si zakřičet. V tuto chvíli už totiž bude pro vás váš hlas nástroj, který budete mít velmi dobře „osahaný“. Budete-li se trochu stydět, běžte někam, kde je opravdu velký hluk (do tunelu, kde jezdí hodně aut, na rockový koncert…) a zkuste křičet, když vás nikdo slyšet nemůže.

Možná zjistíte, že následkem těchto cvičení (ovládnutím a zesílením hlasu) se možná děje také něco z vašim studem, který jste považovala za příčinu vašeho slabého hlasu. V psychologii však většinou neexistují jednoduché příčiny a jednoduché následky. Strach a třes je často totéž – jakmile se člověk přestane třást, přestane mít strach. Stud nemusí být jen příčina slabého hlasu, ale také název pro prožitkový stav, který ve vás váš slabý hlas vyvolává. Proto vám radím, ať po každém hlasovém cvičení chvíli setrváte v tichu a sledujete, jak dané cvičení změnilo vaši náladu. Náš hlas je často důsledkem naší nálady, ale také naše nálada je často důsledkem toho, jak mluvíme… (nejen „co“ mluvíme).

Na závěr vám poradím: Nehledejte za svou hlasovou odlišností žádné „trauma“ a už vůbec ne nutnost „odblokovat se“. Dovednost mluvit hlasitě nebo si dokonce i zakřičet přijde sama, zadní branou – jakmile trochu snížíte význam, který pro vás tento problém má, a jakmile začnete trochu cvičit svůj hlas, jehož ovládnutí je pro silnější mluvu důležité.

Držím vám palce,

Dalibor Špok

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.