Dobrý den,
nedávno mi bylo 29 let, a tak mě napadlo, že už jsem vlastně docela „velká holka“. Bohužel v některých věcech se tak nechovám.
Odjakživa mám obrovské problémy říkat lidem „ne“, nebo jim sdělit, že nemůžu nebo nechci dělat to, co po mě zrovna chtějí. Mám strach, že jejich reakce bude příliš negativní a já to neustojím. Přitom racionálně vím, že je to nesmysl a že bez nějakých hranic se neobejdu. Akorát si je neumím nastavit.
Myslím, že kořeny budou v mém dětství. Výchova, kterou jsem zažila, byla taková „zašlapávací“. Nepamatuji si už konkrétní zážitky, ale častý pocit provinilosti ano.
V práci po sobě často nechám zbytečně šlapat, ale neumím se ozvat. Moje práce spočívá mimo jiné v tom, že mi od lidí zvenku přicházejí různé podněty a já musím třídit, nakolik jsou relevantní pro moje další pracovní využití. Ani po téměř deseti letech praxe jsem se nenaučila, jak nevyhovující nabídky a náměty odmítat bez „špatného pocitu“.
Nechci lidi zklamat, říkám si, že s tím měli také dost práce a je nefér je odmítnout. Často se uchyluji ke strategii mrtvého brouka a nejsem na to vůbec pyšná. Zároveň se bojím, že nějaký příchozí námět označím jako nevyhovující, ale můj nadřízený to pak vyhodnotí jako špatné rozhodnutí a budu mít průšvih. Zatím se to ale nikdy nestalo.
Tento můj vlastní přístup je pro mě už docela past. Cítím se za ty roky vyčerpaná, protože si uvědomuji, že mrhám zbytečně energii na věci, na které nemusím. Nevím ale, jak z toho ven. Děkuji za radu.
Daniela
Názor odborníka
Dobrý den, Danielo,
s vámi popisovanými problémy se ve své praxi setkávám poměrně často. Většina lidí byla totiž vychovávána podobným způsobem – vyhovět a nezklamat. Toto jsou v podstatě jedny z hlavních rysů slušně vychovaného člověka, který pak „nebude mít problémy v práci ani v soukromí“. Pojďme se na jednotlivé body podívat konkrétněji. Škoda, že přesně neznám pozici, na které pracujete, aby mohla být případná rada cílenější, ale snad i takto pomůže…
U „říkání ne“ je třeba si uvědomit, že neříkáme „ne“ danému člověku jako osobě, ani ne napořád, neznamená to, že daného jedince nemáme rádi apod. „Ne“ znamená: Já v tuto chvíli v této situaci a kontextu nechci vyhovět této konkrétní věci. Je možné, že v jiný den, v jiném kontextu a čase bychom klidně řekli „Ano“. A i kdyby ne, nesouhlas s něčím či nevykonání něčeho neznamená, že odmítáme člověka jako celek a že dotyčného nemáme rádi.
Pro citlivější povahy, jak na straně odmítajícího, tak odmítaného, se doporučuje jako možný úvod pro odmítnutí o svých emocích a myšlenkách otevřeně mluvit, např. „Nerada bych tě teď naštvala,…“, „Mrzí mě to, ale…“, „Je mi to teď nepříjemné, ale ne/nechci/nemohu…“ apod. Další pomůckou je třeba nabídnout dotyčné osobě nějaké náhradní řešení, člověka či čas, kdy budete moci. Pokud se dotyčný naštve nebo urazí, povězte mu, že vás to mrzí a že to rozhodně nebyl účel. Sice tím vždy nezajistíte, že to druhá osoba ihned pochopí, ale časem si zvykne, že někdy říkáte ano, jindy ne, ale celkově je vztah v pohodě.
Ohledně zašlapávání – naše přehnaná slušnost většinou pramení z mylného přesvědčení, že když budeme hodní, milí a úslužní, budou nás mít druzí rádi, nevyhodí nás z práce apod. Téměř opak je pravdou – lidé respektují, mají rádi a pracovně povyšují „osobnosti“, tedy jedince, kteří si plně uvědomují svou cenu a hodnotu, což neznamená, že jsou arogantní a povýšení, ale umí jasně vymezit své hranice. Pokud se nějaký jedinec, který se chová podobně jako vy, vyskytuje ve vyšších pozicích, je v tom většinou nějaký další zájem lidí v okolí – nadřízených, protože takoví jedinci jsou snadněji manipulovatelní.
Co se týká vašeho „špatného pocitu“ odmítnout něčí nabídku či práci – uvědomte si, že vaše „malé“ ne je zároveň „velké“ ANO. Ano požadavkům vaší práce, vaší profesionalitě, ano kritériím firmy apod. Odmítáte přeci z konkrétních důvodů – daný návrh nevyhovuje tomu, co potřebujete vy či firma, ve které pracujete. Můžete pro zmírnění negativních pocitů v odpovědi uvést důvody a případné nutné úpravy či podmínky, za kterých byste mohla návrh či výtvor přijmout. Dáte tím druhé straně konstruktivní kritiku a možnost být příště lepší a uspět.
Toto jsou náměty jak situaci řešit funkčně, přímo „na place“. Můžete samozřejmě více prozkoumat důvody toho „špatného pocitu“ – jak konkrétně byste ho pojmenovala, jaké myšlenky vám běží hlavou – podle toho pak můžete nalézt další možnosti řešení v dané chvíli. Je možné, že bude třeba i hlubší práce na změně postojů a chování, vyplývajících z popisované výchovy – na to bych doporučil nějaký sebezkušenostní kurz, výcvik či konstelace.
Ať se vám daří, hezké dny.
Lukáš Dastlík
