Dobrý den,
před třemi lety mi definitivně skončilo (už pár let končící) manželství, které trvalo 17 let. Nyní mám přes dva roky přítele a rok spolu bydlíme.
Na prvním vztahu bylo v zásadě všechno špatně. Chci tím říct, že mi splývala negativa, kterých jsem okolo sebe měla spoustu, a nezvládla jsem v nich vidět jasně třeba svoje vlastní nedostatky.
V mém současném, mnohem šťastnějším vztahu mě proto překvapilo, jaké úsilí mě stojí vůbec si uvědomit, co chci – jak chci, aby věci byly, a říct si o to. Neumím to, nejsem na to zvyklá. Myslím, že jsem takhle fungovala vždycky. Pokaždé vedle mě byl někdo „silnější“, někdo, koho jsem se bála, vždycky bylo koho upřednostnit. V předchozím manželství jsem byla táta‑máma dvou dětí a priority byly vždy dané.
Teď jsou děti skoro dospělé, mám na sebe čas a kromě toho, že jsem šťastnější než kdykoliv předtím, trápím se. Miluju přítele, ale nevím, jak mu říct, že mě štve, že zapomíná přispívat na jídlo, nebo že by mi měl pomoct, nebo že chci o víkendu dělat to a to. Bojím se odmítnutí, jeho údivu, je v tom i strach, že ho zklamu… Vlastně nevím, čeho se bojím, je to strašně silný pocit bezmoci, jako bych byla malá holka.
Mnohokrát jsem kvůli tomu brečela, držím to v sobě. Přitom on je hodný, jen bohužel ten typ, kterému se musí všechno říct. Začíná mi to narušovat vztah. Můj vnitřní pocit mi říká, že to může vycházet z dětství s mým dominantním, kritickým, nesmířlivým otcem. Bohužel s dětmi asi nebudu mít ještě nějakou dobu peníze na psychoterapii…
Magda
Názor odborníka
Vážená Magdo,
píšete o svém novém vztahu a trápení ze strachu a bezmoci. Nejste zvyklá myslet na sebe uvědomovat si své potřeby, přání, touhy. K sebeobjevování někdy vede dlouhá cesta…
Zkuste si třeba všímat svých pocitů a nálad, jejich souladu či neladu s tím, co děláte, říkáte, s kým právě jste. Zkuste si snít, představit si sebe jako malou holku, co by asi od vás zrovna chtěla, aby jí bylo dobře.
Nevíte, jak se svým novým partnerem mluvit o svých přáních a pocitech. Brzdí vás obavy – začněte tedy mluvit právě o nich a pak klidně řekněte to, co chcete, co vnímáte pro sebe jako důležité. Možná, že právě taková jasná sdělení od vás váš partner potřebuje. Dovolte si vnímat ho jako svou oporu, svého spojence, ne protivníka.
Chcete‑li si více porozumět, pochopit zdroje vašich pocitů bezmoci a obav, nemusíte čekat na výhru ve sportce. Čtete knížky o sebepoznávání. Rozjímejte, meditujte, zastavujte se u sebe. Zkoušejte různé kroky, drobné změny, něco neudělat nebo naopak udělat lehce jinak. Všímejte si vlastních obav i radostí. Až ucítíte potřebu o těchto věcech mluvit s odborníkem, třeba zjistíte, že to najednou jde zařídit.
Přeji vám hodně lásky.
S úctou váš
Zbyšek Mohaupt
