Dobrý den, mám dotaz, ale sama nevím, jak jej nazvat.
Zažila jsem krizovou situaci – před několika lety mi zemřela babička, ke které jsem měla velmi blízko. Jenže moje hlava jako by úplně odmítla zpracovat tuto informaci. Nikdy u mě nenastal pocit smutku nebo truchlení.
Samozřejmě jsem si uvědomila, že už za ní nemohu na návštěvy, velmi mi chybí, občas si na ni vzpomenu, ale nikdy jsem skutečně netruchlila. Stejně jako když zemřeli druzí prarodiče, opět jsem si uvědomila, že je nemohu navštívit, ale žádný smutek se nekonal.
Vypadá to, že jsem necita, ale pravý opak je pravdou. Jsem přecitlivělá až moc. Soucítím s lidmi více, než bych si přála. Velmi těžko se odpoutávám od lidí, když už si je pustím k sobě. Vůbec nevím, co si mám o sobě myslet.
Prarodiče jsem měla ráda.
Anna
Názor odborníka
Dobrý den, Anno,
píšete o vaší reakci na smrt babičky a zdá se, že se podivujete nad tím, že jste netruchlila. Zároveň označujete tuto situaci za krizovou. Píšete, že vám babička chybí, vzpomenete si na ni. A nakonec, že nevíte, co si o sobě myslet.
Reakce na ztrátu blízké osoby může být různá. Je velký rozdíl mezi situací, kdy ztratíte někoho náhle, neočekávaně, a situací, kdy je smrt v podstatě předpokládatelnou událostí, jako tomu bývá u prarodičů. Také smrt prarodiče je často snadněji zpracovatelná než smrt rodiče, případně sourozence či partnera.
Zdá se, že máte dojem, že byste truchlit měla, že je to tak nějak na místě, normální. Já si myslím, že je v případě prarodičů celkem normální, že nějak zvlášť intenzivně netruchlíte.
Píšete, že vaše hlava odmítla situaci zpracovat. Z krátkého popisu nedokážu odhadnout, co tím myslíte. V případě nezpracovaného smutku nebo neodtruchlené ztráty se objevují různé důsledky, jako je neschopnost prožívat emoce nebo naopak emocionální labilita s nejasnými důvody, potíže se spánkem, pocity prázdnoty, úzkosti. Když se proces truchlení zkomplikuje, může truchlení trvat nepřiměřeně dlouho a provázejí ho silné emoce. Někdy se nezpracované emoce projeví na tělesné úrovni jako somatické potíže, třeba stažený žaludek, tlak na hrudníku, potíže s dýcháním. Pokud žádnými těmito projevy nějak významně netrpíte, nedělal bych si s nedostatkem smutku a truchlení starost. Pokud ve vás to, co píšu, nějak rezonuje, máte pocit, že něco z toho zažíváte a může to s truchlením souviset, můžete zkusit probrat své prožívání s někým blízkým nebo v případě potřeby s odborníkem.
Možná jste se prostě dokázala s touto situací úspěšně vyrovnat i bez silných emocí a slz. Nemyslím si, že by to mělo vypovídat něco o vaší citlivosti či necitelnosti.
Trochu spoléhám na to, že se v diskusi pod vaším dotazem ostatní čtenáři podělí o své zkušenosti a vy zjistíte, že na ztrátu prarodičů můžeme reagovat různě a že neexistuje nějaká jediná správná adekvátní cesta.
S přáním všeho dobrého,
Jakub Koutný
