Se ztrátami se vyrovnáváme různými způsoby. I když neexistuje jediný zaručený postup a každý také potřebujeme jiný čas, abychom rozchod zpracovali, vyrovnali se s ním a zahojili se, existují určité principy, které nám cestu k uzdravení bolavé duše usnadňují. Tento článek bych ráda věnovala těm čtenářům, kteří cítí, že je rozchod trápí už nějak dlouho, a mívají pocit, že ho vlastně nezvládají a nikdy se z něho nedostanou. Není univerzálním návodem, spíše v něm propojuji terapeutickou zkušenost s tou vlastní a vyzdvihuji body, které mohou být v těžkých chvílích inspirativní a nápomocné.

Porozchodové období je přirozeně emočně velice náročné. Zvykáme si na život bez partnera, stavíme se na vlastní nohy, učíme se žít sami. Jsou světlejší dny, kdy je nám vcelku dobře, cítíme závan lepších zítřků a roste v nás naděje, že to bude dobré a že to všechno zvládneme.

A když si myslíme, že jsme snad z nejhoršího venku, přijde den, kdy se probudíme, jsme úplně dole a vlastně nevíme a nechápeme proč. Mohou se objevit pocity vzteku a zoufalství, že se z toho všeho snad nikdy nevyhrabeme.

Vyrovnávání se se ztrátou probíhá ve vlnách. Když jsme dole, je důležité si připomínat, že tato fáze zase pomine, nebude trvat věčně a je časově ohraničená. I propady patří do hojení a mají svůj důležitý význam, bohužel.

Sám sobě průvodcem

Po rozchodu je důležité mobilizovat všechny možné síly, které můžeme napnout k návratu do normálu, a také se zaměřit na své zdroje. To vše je velmi nápomocné, avšak tím nejlepším spojencem a průvodcem na této cestě jsme sobě my sami. Pokud půjdeme proti sobě, budeme se utápět v žalu, bojkotovat sami sebe a nasadíme si tmavé brýle, pokroku se nejspíše nedočkáme.

Zkušenosti mě naučily, že pro zvládnutí tohoto náročného období, kterým si za život projdeme všichni (i několikrát), se jako efektivní ukazuje přístup, kdy jsme otevření svým emocím, myšlenkám a vzpomínkám, nepotlačujeme je ani nevytěsňujeme, ale zároveň se je snažíme držet v určitých mantinelech. Někdy je prostě zdravé zaujmout „superracionální“ postoj.

Ano, je to ideální stav, který může na papíře působit jasně a jednoduše, zatímco v životě to tak snadné většinou bohužel není. Chce to velkou disciplínu a práci se sebou samým – někdy se zkrátka „kousnout“ a vědomě si nedovolit „babrat“ se v něčem, co nepřináší žádný užitek. Je zdravé nechávat svým emocím průchod a být s nimi v kontaktu. Je však dobré si na to vymezit jasně ohraničený čas.

Tím může být nejen terapie, ale i setkání s přítelem, který nám je v tuto dobu oporou, nebo například zapisování si svých pocitů do deníku, což má terapeutický efekt samo o sobě.

Psaní deníku

Tímto způsobem se totiž s těmito emočně silně nabitými obsahy dostaneme více do kontaktu a nebudeme je přitom držet v sobě – zastavíme se, zformulujeme své pocity do slov a dáme jim určitou strukturu. Nebudou nám tak samovolně vířit v hlavě. Můžeme je také namalovat.

Výhodou deníku je, že se můžeme zpětně vracet k tomu, co jsme prožívali, a také vidět, jak se na své cestě k zotavení posouváme nebo že přešlapujeme na místě. Můžeme nahlédnout, jak se naše emoce proměňují, jak se střídá smutek, vztek a zoufalství s pláčem, ale také to, jak se postupně objevují období, kdy se cítíme lépe.

Někdy máme tendenci zapisovat si do deníku jen tehdy, kdy se necítíme dobře. V porozchodovém období (a nejen v něm) je dobré si psát i o hezkých a pozitivních věcech, protože i ty samozřejmě do našeho života patří. Při zpětném pročítání nám deník připomíná, že jsme náročné chvíle zvládli a úspěšně jimi prošli a také že světlé chvíle byly a zase přijdou.

Emoční propady nejspíše zase přijdou, naše psychická síla a stabilita se však bude vracet s každým jedním propadem, který zvládneme překonat. Krok za krokem si začneme být jistější sami sebou – získáme zkušenost, že už jsme to dřív zvládli, že máme funkční mechanismy, které nám pomáhají těžké chvíle překonat. Bude se prodlužovat interval mezi propady a také bude slábnout jejich intenzita.

Nepátrat po informacích

Období, kdy se necítíme dobře, obvykle přicházejí v různé frekvenci a intenzitě. Také je přirozené, že se objeví „zničehonic“ na základě nějaké vzpomínky, události nebo třeba také po tom, co se o bývalém partnerovi dozvíme nějakou informaci. Pokud cítíme, že nám informace o našem ex přitěžují (a většinou tomu tak je), můžeme omezit či naprosto eliminovat kanály, jejichž prostřednictvím se k nám dostávají.

Někdy to nelze provést, s bývalým partnerem nás pojí děti, společní přátelé, majetek a podobně, a jelikož to byl člověk, se kterým jsme na různě dlouhou dobu spojili svůj život, nejspíše se zcela vyhnout informacím o něm ani nelze. Ovlivnit však můžeme, že tomu nepůjdeme naproti.

Často totiž o bývalém partnerovi něco vědět chceme: zajímá nás, jak se mu daří, pátráme a pídíme se po jakékoliv informaci. Chceme vědět, jestli už někdo zaujal naše místo, nebo mu toužíme ukázat, jak je nám bez něho dobře, o co rozchodem s námi přišel, a jsme to my, kdo vysílá různé signály s tím, aby se k němu tyto informace dostaly.

Někdy tušíme nebo přímo víme, že si tímto chováním sami „nabíháme na vidle“, a přesto se ho nedokážeme vzdát. Nejsem direktivní člověk ani ve své praxi, ani v soukromém životě, ale v tomto případě budu. Nedělejte to. Nikam to nevede. Akorát nás to vrací zpět do bahna, ze kterého se chceme vyhrabat. A kolikrát nás to vrátí ještě hlouběji, než jsme byli.

Přítel na telefonu

Po rozchodu někdy zažíváme stavy, kdy se v tom všem začneme ztrácet. Přicházejí, když jsme fyzicky o samotě a máme čas přemýšlet, vracet se ke vzpomínkám, utápět se v nich a uvažovat o budoucnosti, kterou v této fázi mnohdy vidíme černočerně.

Snadno se tak dostaneme do rozpoložení, kdy se cítíme velmi osamělí, krach vztahu (ať už přišel z jakéhokoliv důvodu) považujeme za nejhorší událost svého života, máme pocit, že jsme vše „projeli“ a prohráli, nikdo nám nerozumí a už si nikdy v životě žádného partnera nenajdeme.

V těchto chvílích se stává, že pozitivní vzpomínky výrazně převládnou nad těmi negativními. Je to přirozená vlastnost našeho mozku, který pro zachování psychické rovnováhy postupem času začne to negativní odsouvat do pozadí, ve fázi vyrovnávání se s rozchodem je však tento mechanismus spíše ke škodě. Abychom předešli takové ztrátě sebe sama ve víru negativity, pesimismu a nihilismu, je dobré mít v záloze dvě možnosti. 

• Napsat si, co nám na vztahu a na bývalém partnerovi vadilo, z jakých důvodů jsme se ve vztahu necítili dobře a proč vztah skončil. Je dobré si tento „seznam“ sepsat v období, kdy se cítíme pevnější a stabilnější. Dokážeme tak střízlivýma očima nahlédnout, co skutečně stálo za rozpadem vztahu, a později si to můžeme připomenout, když začneme o správnosti rozchodu pochybovat.
• Domluvit se s někým, komu důvěřujeme, že nám bude v tomto období podporou přes telefon nebo zprávy. Když na nás přijdou chmury, u kterých cítíme, že by mohly roztočit proud negativních emocí, obrátíme se na přítele, který nás bude vracet zpět do reality, připomínat nám, jakou cestu už jsme zvládli ujít, a ujišťovat nás, že bude zase dobře. Protože bude. V těchto chvílích je velice důležité toto slyšet.

Neodeslaný dopis

Po rozchodu a s postupujícím časem od něho nám může začít docházet spousta věcí, souvislostí, začnou se vynořovat různé vzpomínky. Tím vzniká mnoho nevysloveného, co se v nás začne kupit. Kontakt s bývalým partnerem však není to pravé ořechové, pokud si nechcete do oné imaginární rány, která se hojí opravdu velice pomalu, znovu zaseknout sekyru.

Co v nás zůstává, to nás však často tíží a proces hojení to může zpomalovat a komplikovat. Jak jsem zmiňovala, je dobré o tom mluvit v ohraničeném čase v terapii nebo s blízkým člověkem. Někdy však cítíme, že bychom vše potřebovali říct přímo bývalému partnerovi.

Můžeme napsat dopis, ve kterém shrneme celý náš vztah a naše vidění a rozloučíme se. Také můžeme sdělit, jak vnímáme rozchod a to, co k němu vedlo. V dopise můžeme pustit vztek i lítost, které v sobě máme. Co je důležité: nebudeme ho odesílat. Můžeme si ho nechat pro sebe nebo ho roztrhat, vyhodit, případně spálit.

Rozchod je ztráta a každou ztrátu je potřeba odtruchlit. Truchlení je zdravý proces, který vyžaduje svůj čas. Není dobré ho odmítat nebo se ho snažit přeskočit. Má svůj důležitý význam. Často slýchávám od klientů, že jsou slabí, protože rozchod nezvládají tak, jak by si představovali.

Je důležité si dopřát čas a netlačit na sebe. Projít si všemi fázemi, které separace od partnera a vztahu vyžaduje. Velice důležitá je v tomto období sebepéče a zaměření se na to, co nám pomáhá a dělá nám dobře.

Na závěr jedno malé cvičení, které kombinuje všímavost a laskavost k sobě: každý den si zkuste zapsat alespoň pět věcí, za které byste se v ten den pochválili a které vás potěšily.