Cítím velkou krizi v povolání a ve vztazích, jsem už jaksi apatická vůči svému směřování v životě a chybí mi motivace to řešit. Od chvíle, kdy jsem odešla z Brna do Bratislavy kvůli příteli, se kterým jsme se pak rozešli, začal sled mnohých událostí ve studiu i mimo něj, kdy věci nešly podle plánu.
Vybrala jsem si obor, v kterém jsem viděla potenciál, ale kvůli změnám v akreditaci jsem nemohla dostudovat to, co jsem začala. Musela jsem si zvolit program s jazykem, který jsem neměla na požadované úrovni, takže se ze mne – žáka, kterého motivuje perfekcionismus a který měl v prvním roce samé A – stal student, kterému už je takřka jedno, jestli projde.
Pak taky přišla korona, do toho jsem se vyrovnávala po rozchodu se zásadními pochybnostmi o sobě, o svých schopnostech vůbec vstát, fungovat bez úzkosti a deprese, začala jsem brát léky… Byla to dlouhá cesta a školu jsem brala v podstatě jako základní oporu dne, abych dělala aspoň něco.
Má psychika se o hodně zlepšila, ale teď vidím, že nemám o svém směřování představu, a vedle lidí, kteří to mají „vyřešeno“, mám velký pocit méněcennosti. Také když se mi zalíbí partnersky nebo lidsky nějaký inteligentní, vzdělaný člověk, mám ze sebe velmi špatný pocit. Přemýšlím, jak mě bude brát, a asi si vytvářím představu, co si o mně myslí (a jsou to většinou negativní věci).
Tou apatií totiž myslím, že hodně prokrastinuji, nemám jakoby vnitřní motivaci plnit termíny, i když vím, že to ovlivňuje ostatní – mé vyučující, mé nadřízené, mé rodiče, kteří si o mně myslí, že na mě není spoleh. Vím, že by to mohlo vypadat jinak, kdybych zažila úspěch a pocit, že to jde. Jak myslíte, že bych k těmhle problémům měla přistoupit?
Tereza, 24 let
Názor odborníka
Vážená Terezo,
je dobře, že se ptáte, jak přistoupit ke svým potížím. I když se vám zlepšila psychika po lécích, ráda byste se vyrovnala s tím, co popisujete jako pocity méněcennosti, apatie a pochybností o sobě samé. Přestože vám chybí motivace to více řešit, připadá mi, že zároveň cítíte, že je třeba nějaká změna, abyste mohla žít spokojeněji. Už napsání dotazu vnímám jako první krok k této změně a chci ocenit vaši odvahu.
Jen z vašich řádků nechci stanovovat a vyslovovat žádné soudy či jednoznačné rady, na to vás málo znám a mám minimum informací, ale zkusím vám napsat, co mě k vaší situaci napadá. Je možné, že vás něco osloví, či naopak budete nesouhlasit, což je samozřejmě také v pořádku.
Krize je křižovatka
Krize v životě se nikomu nevyhýbá, bohužel. Vy jste zažila v nedávné minulosti poměrně náročné životní události. Přestěhování do nového města, rozchod s přítelem a změnu studijního oboru a také pandemii covidu. Každá tato jednotlivá událost je zatěžující, a proto se nedivím, že dohromady vyčerpaly vaše možnosti.
Zmiňujete svůj perfekcionismus – ten má v některých oblastech i svoje výhody, v krizích vám ale orientace na výkon nemůže být nápomocná. Krize se dá totiž popsat jako stav, ve kterém nefungují naše obvyklé způsoby vyrovnávání se s překážkami. O krizi se také ví, že bývá bodem zvratu. Často se člověk novým okolnostem konstruktivně přizpůsobí, pokud však nedojde k vyřešení krize, může přejít do chronického stavu, který je provázen mnoha psychickými i fyzickými problémy.
Z vašeho dotazu lze vyčíst, že jste vyhledala pomoc, zřejmě psychiatra, který vám napsal vhodné léky, a ty měly kladný účinek. Cítíte se lépe. Už toto vnímám jako pozitivní krok a můžete z této zkušenosti čerpat do budoucna. Někdy je opravdu potřeba nechat si pomoci ve chvílích, kdy síly došly.
Nicméně část vaší krize není možná dosud zpracována tak, abyste z ní mohla vyjít posílená. Krize nás totiž mohou svým způsobem i obohatit. Možná je to tvrzení, se kterým aktuálně nemůžete souhlasit, a to chápu. Když se člověk potýká s velkými starostmi, nemůže aktuálně zahlédnout výhody této situace. Zkusím vám je nastínit pomocí příběhu své klientky.
Váhání před cílem
Do mé pracovny přišla mladá žena, která právě odevzdala diplomovou práci, ale v daný okamžik neviděla žádný smysl v tom jít ke státnicím a studium dokončit. Školu si dříve vybrala sama, měla pocit, že je to správný obor pro ni. Prvních pár sezení jen proplakala. Vůbec netušila, co se jí to vlastně děje, své současné situaci vůbec nerozuměla. Do státnic zbývalo jen sedm týdnů.
Podobně jako vás ji na kolena srazil covid, kdy byla dlouhé měsíce ve spojení se spolužáky i s vyučujícími online bez dalších sociálních kontaktů, a navíc velký tlak rodiny, která očekávala maximální výkon, jak to u ní bylo zvykem. Na setkáních jsme zkusily poprvé mluvit i o možnosti, že může jít ke státnicím v pozdějším termínu či školu dokončit nemusí vůbec.
Byla to jen a jen její volba a jí se velmi ulevilo, když si tuto možnost mohla vůbec poprvé uvědomit a také připustit. Setkávaly jsme se týden co týden a ona se rozhodla, že chce státnice alespoň zkusit. Místo učení po mnoho hodin, které si původně představovala, se učila jen dvě hodiny denně a připouštěla si i možnost, že to nedopadne dobře.
Kupodivu nepociťovala velký stres – přičítala to tomu, že učinila vlastní volbu a nepodlehla vnitřnímu tlaku, který zněl: dnes má vysokou každej, nesmíš selhat, když to neuděláš, bude to největší ostuda, brácha studuje dvě vysoký… Orientace na výkon a perfekcionismus byly v její rodině samozřejmostí.
Státnice udělala a do magisterského stupně vstoupila s novou zkušeností. Jak konstatovala, může nyní studovat s větší lehkostí, a přesto zkoušky složit, případně si neúspěšný pokus opravit. Sama sebe najednou dovedla ocenit mnohem více než předtím. Zažila si totiž svoje pomyslné dno, ze kterého se dovedla zvednout, a vše začalo tím, že si dovolila přijít do terapie a hledat řešení.
Na první pohled se tento příběh může zdát jako snadné vystoupení z krize, ve skutečnosti to vůbec nebyla jednoduchá sezení. Kromě mnoha slz byla ale přítomna i její touha věci změnit, nenechat to být. V terapii také dále pokračuje. Není si totiž nyní jistá, jestli obor, na který nastoupila, je ten, který ji skutečně zajímá a dává jí smysl. Mnohem více touží dělat něco užitečného, smysluplného. Zatím ale neví, co by to mohlo být.
Co vás žene dopředu
Svoji krizi dnes hodnotí jako něco pozitivního, jako šanci si věci ve svém životě přenastavit a vystoupit z kolotoče výkonu, který ji nakonec ve spojení s covidem zcela vyčerpal až tak, že neviděla žádný smysl svého počínání. Moje klientka je v podobném věku jako vy, Terezo. A já si říkám, že ve 24 letech nemusí člověk přesně vědět, kam směřovat. Mnohem užitečnější je vidět možnosti, které máte, a vyzkoušet si to, co je pro vás tou dobrou cestou.
Přemýšlím, zda by i vám mohlo pomoci si uvědomit, odkud pochází váš perfekcionismus. A v čem může pomoci a kde se stává spíše vaší brzdou. Přejete si zažít úspěch a já bych vám moc přála, aby se tak stalo. Pokud to nejde na současné škole či v zaměstnání, mohla byste alespoň začít uvažovat o tom, zda by se vám v jiném oboru nedařilo lépe?
Nebo je tou cestou spíše školu dokončit a potom začít něco, co vám jde, co máte ráda, kde odvedete práci, protože vám to přijde smysluplné? Nebo dobu studia můžete využít k vycestování do zahraniční v nějakém zajímavém studijním programu, kterých se nabízí v rámci Erasmu celá řada? Nebo možná můžete zatím více času věnovat sama sobě, stabilizovat se a potom se rozhodnout, kam dál?
Přála bych vám také, abyste mohla odložit porovnávání se s ostatními lidmi. To totiž nevede k ničemu dobrému. Možná někdo jiný ví, co přesně nyní chce a co bude dělat za povolání, ale opravdu nikde není napsáno, že to tak bude napořád.
Už několikrát jsem zaslechla o kariérní krizi u mladých lidí, kteří již nějakou dobu v zaměstnání fungují a jsou i úspěšní, ale jejich firma jim nedokáže zajistit další růst, případně se ve svém zaměstnání vyčerpali. Tím se znovu vracím k tématu krize. Pokud ji vaši vrstevníci nyní neřeší, pravděpodobně je potká v budoucnosti – ať v povolání, ve vztazích či jinde.
Ráda bych se vrátila znovu k vám, Terezo. Ptáte se, jak ke svým starostem přistoupit. Některé možnosti tu zazněly, ale myslím si, že pokud hledáte ve svém životě restart, změnu, je jednodušší ji hledat s někým druhým. To v krizích velmi pomáhá. Pokud vyhledáte terapii, můžete nejen porozumět tomu, co se vám nyní děje a proč, ale také najít motivaci a zdroje uspořádat svůj život tak, abyste znovu mohla zažít radost, rozmyslet si, co dál, a dát svému životu smysl.
Je velmi pravděpodobné, že potom přijde větší energie i motivace. Vaše apatie bude minulostí a budete moci navázat partnerský vztah bez porovnávání se s protějškem. Přeji vám k tomu hodně sil.
Andrea Lásková
