Dobrý den,
můj příběh jistě nebude nijak originální, jenže já se začínám takzvaně „plácat“.
S manželem jsem jedenáct let, z toho jsme rok a půl svoji. Začátky nebyly nijak jednoduché. Bylo to samozřejmě naším věkem – dohromady jsme se dali ve dvaceti. V té době jsem měla holčičku z předchozího unáhleného vztahu. Vše jsme tak nějak ustáli, až jsme spolu po dlouhé debatě měli synka. Nyní je mu šest let.
Manžel (v té době jen partner) nebyl ideální naprosto v ničem. Ubližoval mi psychicky, fyzicky… jakkoliv. Přesto jsem ho milovala jako svého boha. Jenže pak se to stalo. Já se zamilovala, vše prasklo a chtěla jsem odejít. A tehdy se úplně změnil. Stal se z něj pozorný, pomáhající, milující a téměř dokonalý muž. Takový, jakého jsem vždy chtěla a o jakém jsem snila.
A teď přejdu k druhé části. Když jsem tehdy uvolila ke svatbě, myslela jsem a doufala a chtěla, aby to tak bylo na věky a já konečně vychutnávala „štěstí“. Proč se mi tedy stalo, že jsem opět od podzimu zamilovaná, udržuji vztah s někým jiným a nevím, co dělat?
Melou se ve mně šílený výčitky s nádhernými pocity, že konečně žiju… Do té doby jsem totiž žila opravdu jen pro děti, rodinu a práci. Nic jiného mne nezajímalo, neměla jsem tyto potřeby a touhy – jen si dýchat a volně dělat to, co chci já, ne to, co se ode mne očekává.
Chtěla bych být s tajným přítelem, který je ale o jedenáct let mladší. Jsem blázen? Dodává mi různé nové podněty a najednou cítím… jako bych ožila. V sexu je to taky úplně jiné, než jsem dosud zažila. Nemít děti, prchám. Jenže manžel… nezaslouží si to.
Pomoc. Potřebuju radu.
Johanka
Názor odborníka
Milá Johanko.
Píšete o svém životě za posledních více než deset let, především o svých vztazích s muži a o vztahu se současným manželem a tajným přítelem. Uvádíte tak situaci, ve které nyní jste.
Chápu to správně, že změna v manželově chování (říkáte, že začal být pozorný a pomáhající) přetrvala? V myšlenkách mě to jako první zaválo k vašemu fyzickému i duševnímu bezpečí, o které je teď snad postaráno. Kdyby vám manžel nyní ubližoval, celý pohled na věc by to velmi měnilo. Ve chvíli, kdy jsou frustrovány naše základní potřeby, je totiž na prvním místě postarat se o ně – až pak umíme s „čistou hlavou“ přemýšlet o všem ostatním.
Píšete, že jste posledních jedenáct let žila zejména pro děti a rodinu: máte dcerku z unáhleného vztahu v mládí a syna ze vztahu se současným manželem. V době, kdy vám manžel ubližoval, jste si našla jiného partnera a manžela jste chtěla opustit. Tehdy se ale změnil a stal se milujícím a pečujícím mužem, jakého jste vždy chtěla. Rozhodla jste se proto zůstat s ním a vdát se za něj. Přála jste si, aby vše zůstalo, jak to je, abyste si mohla vychutnávat štěstí. Od podzimu jste však zamilovaná do mladšího partnera. Ptáte se, jestli jste blázen a žádáte o radu.
Ze všeho nejdřív: nejste blázen. Musím ocenit, jak velmi své vlastní situaci rozumíte. Myslím si, že mimomanželské vztahy se nedá zredukovat pouze na „něco“, čím „zaplácáváme“, co nám v dlouhodobém vztahu chybí. Přesto je ale užitečné podívat se na ně prizmatem našich potřeb, které tyto vztahy sytí. A vy sama nabízíte kromě otázek hned i odpovědi – velmi rychle, pohotově, jasně.
Co vám tedy nabízí současný vztah s tajným přítelem? Ve vašem dopise čtu, že kromě výčitek teď zažíváte také nádherné pocity, že konečně žijete. Doteď jste žila dětmi, rodinou a prací, jenže teď se ve vás probouzí potřeby a touhy, jaké jste dosud neměla. Mluvíte o touze volně dýchat, dělat si co chcete vy, přestat naplňovat očekávání druhých. Cítíte se, jako byste ožila: tajný přítel vám dodává různé podněty a vztah je pro vás uspokojivý i po sexuální stránce.
Říkám si: to je hodně věcí, které jsou opravdu krásné a které potřebuje prožívat každý člověk, byť možná každý v různé míře a v jiném čase. Prožitek svobody, rozletu, či volného dýchání, je opravdu silným protikladem života pro druhé, ve kterém se snažíme naplňovat jejich očekávání. Napadla mě metafora, že roky pečování o druhé mohou připomínat dlouhé minuty pod vodou. Jenže pak se vynoříme, plíce se samy roztáhnou a z dýchání, které je jindy tak běžné, že si jej ani neuvědomujeme, se najednou stane silný zážitek. Pro ten prožitek byste prchala, ale drží vás zpátky děti a manžel, který si váš odchod nezaslouží.
Nevím, jaké další role (jakou důležitost a v jakých dalších oblastech) hraje váš vztah s tajným přítelem (kdybyste měla chuť si tuto otázku zodpovědět, věřím, že máte vše, co k tomu potřebujete: bystrou mysl a vhled). Z toho, co píšete, však lze usuzovat, že ve vztahu teď zažíváte věci, které jste dlouho nezažívala a které zažívat potřebujete. Pokud byste věřila, že prožitek svobody a volného dýchání je důležitější, než život, který jste dosud žila, bylo by zřejmě snadné odejít – ale není. Čím to může být?
Antonio Vasco, portugalský profesor psychologie, přišel před několika lety se svou vlastní teorií potřeb. Ale tam, kde má většina teoretiků seznam všeho, co my lidé potřebujeme, tam má Vasco dvojice potřeb. Říká totiž, že stejně jako potřebujeme například slast, potřebujeme i určitou míru bolesti a smysluplné vysvětlení našich těžkých prožitků. A stejně jako potřebujeme sebevědomí, potřebujeme i určitou míru sebekritiky. Napadá mě, že jste v situaci, kdy vaše protichůdné potřeby sytí dva různé zdroje. Potřebu rozletu, svobody, či autonomie sytí vztah s mladším přítelem – a potřebu sounáležitosti a stálosti, jejíž součástí je možnost být tady pro druhé, sytí váš manžel a vaše společná rodina.
Pohled, který jsem vám nabídla, je jen jeden z mnoha možných. Nějak však doufám, že vám bude k něčemu užitečný. A zároveň mě napadá, že pokud vám ten obraz připadá v něčem výstižný, pak se vůbec nedivím, že je vám v této situaci těžko. Na jednu stranu jste našla zdroj sycení své dlouho „spící“ touhy po svobodě a autonomii a na druhou stranu je z dlouhodobého hlediska neudržitelné ponechat si oba „zdroje“ sycení vašich potřeb – manžela a současnou rodinu i přítele.
Možná, že když si začnete všímat, co a jak cítíte nebo zažíváte ve vašich vztazích a jaké vaše potřeby tyto prožitky odráží, kousek z kouzla zamilovanosti zmizí. Na druhou stranu je však docela dobře možné, že najednou spatříte i jiné možnosti, jak se o sebe postarat – jak si zabezpečit dostatek prostoru i podnětů a nemuset přitom zažívat výčitky svědomí nebo pocit rozpolcenosti.
Moc si vážím, že jste nám napsala. Děkuji vám za odvahu. Čtení vašeho dotazu a psaní odpovědi bylo totiž inspirací i pro mě samotnou.
Uvědomit si, co potřebujeme a kde to bereme, najednou otevírá spoustu nových možností. Věřím, že máte všechno, co potřebujete, abyste mohla tímto směrem vykročit a uspořádat si život tak, aby vám v něm bylo dobře – a lidem kolem vás také. Někdy to však není snadné. Kdybyste na té cestě chtěla oporu, bylo by skvělé kráčet po ní například s dobrou přítelkyní nebo s psychoterapeutem, který vám s ujasňováním vlastních přání a nacházením možností rád pomůže.
Využívejte celý web.
PředplatnéS pozdravem
Ester Danelová
