Dobrý den,
je mi 28 let, žiji již několik let v cizině a začínám se ptát sama sebe, jestli je tohle opravdu můj život. Poslední rok mi připadá, že stojím na místě. Mívám silné pocity, že už mě v životě nic nečeká, že jsem si vše krásné již prožila.
Před dvěma lety jsem skončila studia a nadobro se odstěhovala za přítelem. Do té doby jsem měla vždy nějaký cíl, ale hlavně jsem byla mezi přáteli, byla jsem oblíbená, takový ten třídní šašek již od základní školy. Deset let jsem žila sborovým zpěvem, díky němu jsem se dostala i k divadlu. Zkrátka jsem měla stále nabitý program a byla jsem vždy obklopená lidmi.
Pak jsem ale vystudovala práva, což mě nijak zvlášť nenaplňovalo, a ještě jsem se zamilovala do cizince a žila roky láskou na dálku. Byly to velice intenzivní roky, spousta cestování, spousta emocí. A teď jsem tady, konečně s ním, ale bez práce, bez mých přátel, bez koníčků, bez divadla…
Najednou přesně vím, co chci – chci zpívat a hrát divadlo, to je můj svět, můj sen… Ale je pozdě. Na něco takového jsem stará a hlavně jsem cizinka, ačkoliv jazyk ovládám perfektně.
Do toho přichází po sedmi letech vztahu stereotyp, občas hádka… A já se pak najednou přistihnu, jak sedím na vaně a potají brečím, protože jsem zoufalá a nevím, co se životem. Nevím jestli tenhle muž je ten pravý, ačkoliv ho miluji, nevím, co dělat za práci, nevím ani, jak ten pocit vysvětlit. Už jsem myslela i na sebevraždu a to mě děsí, že mě vůbec něco takového napadne.
Co mám dělat? Jak se pohnout? Děkuji…
Lili
Názor odborníka
Dobrý den, Lili,
děkuji za váš dotaz. Píšete, že stojíte na místě a přemýšlíte, jak se pohnout. Dovedu si představit, jak těžké může být odejít od přátel, koníčků i toho, co vás naplňovalo – a usadit se sama v cizině, byť s člověkem, kterého milujete.
Máte za sebou velké rozhodnutí a obrovskou změnu ve vašem životě. Změna prostředí, lidí, jazyka i kultury si nutně vybírá nějakou daň. Rozumím tomu, že se možná cítíte velmi osaměle a přemýšlíte, jak dál. A mnoho odpovědí a nápověd, kde leží vaše zdroje síly, si rovnou sama dáváte. Píšete o spoustě krásných a tvořivých věcí, které jste dělala dříve a které vás těšily. Chápu, že musí být nyní velmi složité, když vás to velmi silně táhne různými směry. Na jednu stranu je tu váš přítel. Jste „konečně s ním“. Na druhou stranu najednou přesně víte, co chcete – chcete za svým snem, zpívat a hrát divadlo. Není divu, když člověk ve středu takovýchto protichůdných sil uvízne, neví, jak je narušit a pohnout se z místa.
Mé první úvahy šly tím směrem, nakolik by bylo možné vaše sny uskutečnit i ve vašich podmínkách. Bojíte se, že jste na to příliš stará. A ještě větší problém představuje určitá jazyková bariéra, byť píšete, že jazyk ovládáte dokonale. Kdybych měla chvíli uvažovat nahlas, přemýšlela bych, v čem a nakolik vás tyto dvě překážky omezují, a jaký prostor a možnosti vám naopak ponechávají. Být hercem jako cizinec je rozhodně obtížnější než jako rodilý mluvčí. Přesto hrál Jiří Voskovec v USA i Chantal Poullaine u nás. Existují různé imigrantské dobrovolnické soubory, které cizinci sami zakládají. A zpívat v cizím jazyce je běžné pro sólisty i ve sborovém zpěvu.
Uvažuji, jestli by pro vás byla cesta hledat si cestu zpátky k těmto věcem, které vás těší, zatím alespoň v podobě koníčku. Jaké možnosti existují ve vašem okolí – zda je možné připojit se k nějakému souboru, nebo ho dokonce založit. Napadá mě, že by to současně byla cesta, jak najít přátele. Vím, že cizinci a „expats“ se často spojují a pomáhají si také prostřednictvím organizace Couchsurfing.
Také jsem přemýšlela nad tím, jak se k vašim pocitům staví váš přítel. Ví o nich? Píšete, že pláčete tajně. Mohlo by pomoci s ním o tom, co vám chybí, otevřeně mluvit. Možná i on vidí, že vám není dobře – a mohlo by mu usnadnit tomu lépe porozumět, kdyby věděl, proč tomu tak je. Pokud nebude vaše slova chápat jako výčitku, třeba by vám i on mohl pomoci najít cestu k tomu, co vás těší.
Myslím také na vaše věty o tom, že přítele milujete, ale současně máte nyní pochybnosti o tom, zda je to ten pravý. Rozumím tomu, že takové pochybnosti pro vás musí být velmi těžké, obzvlášť jestli je partner jednou z mála vašich kotev v cizím prostředí. Máte někoho, komu se můžete se svými starostmi svěřit? Připadá mi velmi důležité najít si nějakou síť důležitých lidí, na které je možné se obrátit. Může to být člen rodiny, kamarádka… Někdy stačí mluvit. A někdy stačí i úvaha nad tím, co by na můj problém řekl člověk, který vůbec není v dosahu.
Také pomáhá psát. Napsat si své pochybnosti, třeba si i nakreslit, co vás kam táhne, kam vás to táhne o kousek víc, co byste si přála a co potřebovala. Můžete zkusit napsat i překážky, které vnímáte – a u každé rozepsat, nakolik vás reálně limituje a jak je možné ji překonat. A jaká záchranná opatření lze udělat tehdy, kdyby bylo nejhůř.
Píšete i o tom, že vás napadly už i myšlenky na sebevraždu. Rozumím tomu, že vás to vyděsilo. Současně chápu, že takové úvahy mohou přijít, když si člověk připadá uzavřený v patové situaci a neví, co dál dělat se životem. Doporučuji vám najít si kontakt na nějaké místní krizové centrum, a kdyby se vám vrátily podobné úvahy, nebojte se tam zavolat nebo přímo zajít. Vždy existují možnosti, které člověk pod tíhou těžkých emocí nevidí – ale když je mu lépe, najednou se jeví schůdně. Můžete se informovat i o nějaké terapeutické pomoci, která by pro vás byla dostupná. V rodném jazyce můžete komunikovat třeba s Modrou linkou, a to i prostřednictvím online chatu.
Přeji vám v každém případě, ať v sobě najdete sílu i tvořivost k vyřešení situace. A ať se vám co nejdříve daří lépe.
Využívejte celý web.
PředplatnéS pozdravem
Nela Wurmová
