30. 4. 2026
V párové terapii slýchám: „Já ale chci, abys mě přijala bezpodmínečně!“ Sleduji, jakou bolest u toho klienti neverbálně vyjadřují, jak moc touží, aby se „to“ konečně stalo. Aby bolest, kterou pravděpodobně cítí celý život, konečně cítit přestali a našli někoho (toho pravého, tu pravou), kdo jim „to“ zajistí. V takových chvílích mi dochází, jak složitý proces nás čeká a s ním i další zklamání. Když tuto oblast terapeutického procesu otevřeme, dojdeme totiž do momentu, kdy si člověk uvědomí, že tuto bytostnou potřebu mu (a nikomu z nás) už nikdo v dospělosti neposkytne.
Mnohdy takové přijetí v partnerském vztahu očekáváme, někdy přímo vyžadujeme a dokonce tím podmiňujeme vnímání kvality našeho intimního vztahu. Jeden z partnerů, nebo klidně oba, v sobě nesou tichý, někdy nevědomý požadavek či přání: Chci, abys mě přijímal takového, jaký jsem! Vždy. Bez podmínek. Bez výčitek. I ve chvílích, kdy se chovám fakt blbě, i když selhávám, i když tě opakovaně zklamávám.