Dobrý den,
můj problém trvá kolem čtyř let a i přes farmakologickou i psychologickou pomoc se mi nedaří jej rozřešit. Před třemi lety (je mi 21) jsem se začala zabývat svou sexuální orientací. Impulzem k hlubokým úvahám byl článek s homosexuální tematikou. Od té doby jsem zažívala peklo. Neustálé myšlenky na to, zda jsem lesba nebo ne, kontrolování, zda mě ženy vzrušují nebo ne.
Tou dobou jsem měla už tři roky partnera a můj vztah k sexu nebyl příliš kladný. Někdy jsem na něj měla chuť, prožívala jsem při milování orgasmus, ale často jsem se do sexu musela nutit. Předem jsem se obávala toho, že na sex nebudu mít chuť a že nebudu vzrušená. Do dnešní doby nevím, jak na tom jsem. Představa toho, že jsem homosexuální, mě děsí a vyvolává ve mně silnou úzkost. Od malička se těším na normální rodinný život s dětmi. Ženské tělo mi připadá krásné a smyslné, vzrušuje mě lesbické i heterosexuální porno.
Užívám antidepresiva a můj psycholog si myslí, že jde o obsese. Já to ale nedokážu posoudit a nejsem si jistá, zda nejde o egodystonní orientaci. Na počátku mých potíží jsem se zabývala pouze tím, že se na ulici dívám více na ženy. Postupem času jsem se dostávala stále hlouběji a ačkoliv se mi to dříve nestávalo, nyní mám pocit, že se mi líbí každá žena a mohla bych ji milovat. Na druhou stranu, když mám své „pohodovější“ období, ráda flirtuji s muži a připadá mi, že všechny mé homosexuální myšlenky jsou nesmysl. Mohli byste mi prosím poradit, jak se vyznat sama v sobě? Děkuji.
L.
Názor odborníka
Dobrý den,
Děkuji vám za důvěru, se kterou popisujete svoje potíže a hledáte odpovědi.
Zkusím se zamyslet nad popisem vašich prožitků a budu se zastavovat u míst, která mě zaujala. První místo je, že jste se začala zabývat svojí sexuální orientací v 18 letech po přečtení článku. Homosexuální lidé si většinou svou odlišnou orientaci uvědomují již v období začátku sexuálního dozrávání a podnětem pro to jsou spíše jejich vnitřní prožitky než vnější okolnosti. Ptala bych se tedy na další okolnosti vašeho života – co se v této době dělo, jak jste žila, jak jste byla spokojená – a hledala bych souvislosti s počátkem vašich starostí.
Píšete, že jste v té době měla partnera a občas jste prožívala nechuť k sexu a musela se do něj nutit. To mě znepokojilo a říkám si, jak to vlastně máte se vztahem k sexu obecně? Myslím, že není dobré se do sexu nutit a říkám si, co vás vedlo k tomu, že jste to dělala? Možná už v tom hrála roli představa, že by to nemuselo „normálně“ fungovat a tu jste se snažila překonat? Nebo jste zažívala nechuť už dříve než jste začala uvažovat o homosexualitě?
Je mi líto, že zažíváte pocity úzkosti a nejistotu v souvislosti s představou vysněného rodinného života. Chápu, že vás to může znepokojovat. Možná je dobré si uvědomit, co vlastně ten děs a úzkost vyvolává. Co by to znamenalo, kdybyste opravdu byla homosexuální?
Často je to právě nejistá představa něčeho hrozného – např. odmítnutí blízkými lidmi – která úzkost a následně i zvýšené kontrolování a zabývání se nutkavými myšlenkami vyvolává. V tomto dokážu pochopit uvažování vašeho psychologa – jsou pro něj podstatné spíše projevy nutkavého myšlení a chování než samotná otázka orientace. Tomu by odpovídal i fakt, že jste schopná navazovat sexuální vztah s muži, zejména, pokud je to v období, kdy se cítíte více vyrovnaně. To že se vám líbí ženské tělo a vzrušuje lesbické porno nic neznamená.
Navíc to, že máte pocit, že byste mohla milovat každou ženu, nevidím jako příznak sexuální orientace. Homosexuálové to takto necítí, stejně jako heterosexuálové se také nezamilují do každého. A egodystonní sexuální orientace vznikla jako popis psychických problémů, které vznikají jako reakce na nepřijetí vlastní orientace. Nediagnostikuje se však v případě, že samotná sexuální orientace není vyjasněná.
Myslím, že diagnostika a pojmenovávání problémů teď ale není to, co by vám mohlo pomoci. Spíš bych vám přála a doporučila kvalitní psychoterapii, která by vám mohla pomoci se v sobě vyznat – a nejen z hlediska sexuality.
Přeju vám spokojenost a klid!
Jana Brzkovská
