V podstatě se mi splnilo vše, co jsem si v životě přál. Mám dvě zdravé děti, milující ženu, bydlíme v bytě blízko centra města, nemáme dluhy. Jen mi je 38 let a nějak se to vše pokazilo, už 20 let pracuji v naší soukromé firmě (pondělí – pátek od 8:00 do 17:00 a každou sobotu od 8:00 do 12:00), kterou jsme vybudovali a je bez dluhů.
Když jdu spát, tak neustále sleduji hodiny, kolik ještě mám času, než zaspím. Snažím se, co nejvíce si užít toho volna, které mám, jdu tedy spát nejdříve ve 23:30, a když se ráno probudím v 7:00 tak se ještě dvacetkrát podívám na hodiny a vylezu z postele nejdřív v 7:45. Prostě se nemůžu dostat do práce, kterou miluji nade vše, ale jakmile překročím práh práce, už myslím na problémy, které denně řeším jenom já a nikoho nad sebou nemám, takže už to není až taková milovaná práce.
V sobotu po obědě prakticky ani nevím, co bych rychle udělal, abych si užil toho jediného volného odpoledne a v neděli, když se vzbudím, vstávám s výčitkami, že za všechno můžu já. A za chvíli jdu zase do práce a celý den sleduji hodiny…
Je pravda, že jsou na tom lidi mnohem hůře… Snažím se na vše dívat s pokorou nemyslet na to nejhorší, dívat se jenom na přítomnost, ale je to někdy fakt těžké, když se mi to nepodaří, alkoholem ani drogama to řešit nikdy nebudu, ale stokrát za den si říkám, že je nejlépe lidem, co spí a nic neví a necítí… Ani nevím, proč vám to píši, jenom mi prosím neraďte, že mám navštívit psychologa, to by nepomohlo.
Marek
Názor odborníka
Dobrý den, Mirku,
váš dotaz je pro mě (a věřím, že i pro ostatní čtenáře) velmi zajímavý. Ačkoli v něm není žádná konkrétní otázka, je v něm pro mě řada důležitých životních témat, s kterými se všichni střetáváme. Píšete, že máte v podstatě vše, co jste si kdy přál (fungující rodinu, prosperující firmu, příjemné životní podmínky), přesto na sobě vnímáte, že vám je stále potřeba něco dělat. Z Vašeho dopisu mám pocit, že jste skromný a pracovitý člověk, který si je vědom všeho, co kolem sebe má a zná i hodnotu těchto věcí. Zároveň mi přijde, že jste na sebe také hodně přísný a jen tak si něco neodpustíte. Pokud by to tak bylo, co myslíte, že je důvodem těchto tendencí? Co by se stalo, kdybyste to měl jinak? Jak by vypadal váš život, kdybyste ho nedržel tak pevně v rukou, jak to děláte teď?
Když jsem si váš dopis několikrát četla, měla jsem pocit jako byste byl „osamělý bojovník“, který se pere za blaho celé své rodiny. Pokud by to tak bylo, myslím, že je to velmi náročná úloha, která musí být velmi vyčerpávající. Zajímalo by, zda vaše okolí ví o těchto vašich obavách, pocitech a myšlenkách.
Přemýšlím také nad tím, jakým způsobem trávíte svůj volný čas, jak takzvaně „dobíjíte baterky“, co děláte, abyste si odpočinul. Jak by vypadal váš ideální den? Máte možnost trávit svůj volný čas sám nebo jste s rodinou?
Osobně se mi moc líbí, jak o své situaci přemýšlíte, jak ji popisujete. Napadá mě, že třeba i jen takto o své současné situaci popřemýšlet nebo se o ní pobavit s někým blízkým, ke komu máte důvěru, může být podpůrné. Díky tomu si můžete urovnat své myšleny, prozkoumat svá hlediska nebo si třeba jen postěžovat na to, co vás aktuálně zatěžuje. Možnost sdílet to, co nás trápí s někým druhým (ať už jde o odborníka nebo někoho blízkého) je cesta, která vede nejen k tomu, že člověk není na své záležitosti sám, ale také může být obohacující o nové pohledy svého partnera v rozhovoru.
S pozdravem,
Marie Kovářová
