Dobrý den,
je mi 21 let a prožívám velmi složité období se svou rodinou. Nevím si už sama rady, co dál dělat, a tak se na vás obracím s prosbou o radu.
Žiji s matkou a nevlastním otcem, se kterým bydlíme necelý jeden rok (oni dva jsou spolu cca šest let). Od ledna tohoto roku se doma hádáme a nedokážeme normálně komunikovat.
Připadá mi, že jsem nedůležitá, odstraněná, vyčleněná a že kazím celé to „hnízdečko lásky“ mojí matky. Jediné, co po mě doma chtějí, je uklidit, vyprat… Nic víc, jsem jako Popelka. Povinnosti mi nevadí, jen nikde nevidím city… Jsem pro ně vzduch.
Přestala jsem jíst, opětovně jsem spadla do anorexie a zase jsem sáhla po sebepoškozování. Už nemůžu dál. Nevím, jak to řešit. Štěkáme tu na sebe, já utíkám po hádkách ven za kamarády.
Dnes mi otčím řekl, ať „táhnu do prdele“ a začal chlácholit moji matku, jací jsou chudáci, že jsem prý nevychovaná a mám debilní řeči. Já jsem jen řekla, že nebudu jíst s nimi u stolu… Přitom je to naopak, neustále mě ponižuje jejich chování a já sama si tu připadám navíc.
Uvažuji o odchodu z domu. Nemohu to dál snášet. Celá rodina je proti mně, údajně za vše můžu já. Začínám mít pocit, že jsem opravdu já ta „vadná“, že jsem parazit. Nemám se ráda.
Přitom já sama, i když se nad tím zamyslím, nevím, co jsem tak špatného udělala. Ve škole jsem ve zkouškovém zvládla vše napoprvé. Ani z toho nemám sama radost. Je to stále dokola a nedokážeme se usmířit. Denně buď na sebe křičíme, nebo se ignorujeme. Snažila jsem se s nimi promluvit. Nejde to…
InkeH
Názor odborníka
Milá Inke,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Marně přemýšlím, co vám poradit chytrého, ale nic lepšího než to, co už jste vymyslela sama, mě nenapadá. Ale abych to jen neopsal, protože to už by bylo vážně moc laciné, aspoň k tomu něco podotknu.
Váš dotaz jsem dostal v únoru, ale nevím, jak dlouho někde „čekal“, takže netuším, jestli tím lednem tohoto roku už náhodou není ten leden minulý. Kdyby to tak bylo, asi by bylo možné vás obdivovat (či vás nechápat), že jste to tak dlouho vydržela. A pokud je to skutečně tento leden, pak z toho vyplývá, že předtím to nějakou dobu zase tak špatné nebylo.
Ale předpokládejme, že jde o leden tento. Pak nezbývá než klást si otázky, proč zrovna teď, když nějakou dobu předtím to zase nebylo tak strašné. Stalo se něco? Víte o něčem, co takovou změnu k horšímu způsobilo? Pokud ano, třeba by to pomohlo k řešení…
Na první pohled by se zdálo, že otčím s matkou vám ubližují a vy jste tam za oběť. Ale je to vážně tak? Píšete, že vás ponižuje jejich chování. Čím? Co dělají, že vás to ponižuje? Proč s nimi nechcete jíst u stolu? Co myslí váš otčím těmi „debilními řečmi“?
Domýšlet se emočního zabarvení z textu někdy bývá zavádějící, ale aspoň to zkusím. Pokud jsem mimo, omlouvám se.
Hovoříte o matčině „hnízdečku lásky“. I s těmi uvozovkami. Ty uvozují, že se vám na tom něco nelíbí. Co? Proč? Co máte proti tomu, že po pěti letech vztahu začala žít se svým přítelem? Je přeci dospělá. Má dospělou dceru. Co je na tom v nepořádku? O jiných lidech než o matce, otčímovi a sobě nemluvíte, přesto ale používáte pojem „celá rodina“. Koho tím myslíte? Je tam kromě vás tří ještě někdo další?
A zaujala mě ještě jedna věc. Píšete, že jste opětovně spadla do anorexie a sebepoškozovaní. Dopustím se teď nechutné zkratky, ale anorexie je na seznamu duševních nemocí a sebepoškozovaní je psychopatologickým symptomem vyskytujícím se u několika různých psychických poruch. Jinými slovy, ani jedno není normální (rozumějte zdravé).
Pokud tedy trpíte anorexií a sebepoškozujete se (dokonce opakovaně), nejste normální (rozumějte duševně zdravá). Za tu zkratku se omlouvám, ale nemohl jsem to neříct. Můžeme klidně připustit, že na obojím se může podílet stres, rodinné prostředí (a asi tisíc dalších vlivů, na něž takto můžete reagovat), ale smutnou pravdou zůstává, že i když to pochopíme, je to pořád za hranicí.
My psychologové dovedeme být v domýšlení si hrozně kreativní. Někdy až moc. Ale najednou tu z jedné otázky máme hned dvě rady.
To, co popisujete z hlediska svého prožívání (anorexie, sebepoškozování, neprožívání radosti), by vás mělo zavést k psychiatrovi nebo klinickému psychologovi. Jak už jsem psal, je to za hranicí a něco by se s tím mělo dělat dřív, než bude pozdě.
A druhá rada? Jste dospělá. Soudě dle vašich studijních úspěchů jste zjevně chytrá a schopná, takže by pro vás neměl být nepřekonatelný problém postavit se na vlastní nohy. Je jasné, že snáze se studuje s podporou a zázemím rodiny, nicméně jsou i takoví, co to zvládnou sami.
Možná že kdybyste odešla a začala se o sebe starat sama, bude vám všem lépe a třeba by vás nevlastní otec za takové rozhodnutí samou radostí i podporoval… Nechci to zlehčovat, chci jen říct, že jste dospělá a že postavit se na vlastní nohy dřív, než jste měla v úmyslu, byste určitě zvládla.
Využívejte celý web.
PředplatnéDržím vám palce,
Pavel Král
Pomohl vám článek?
