Dobrý den, potřebovala bych poradit, jak se mám chovat ke svému sousedovi.
Před čtyřmi roky jsme koupili rodinný dům. Hranice pozemku je sousední dům a polorozpadlá prázdná kůlna šířky asi 2/3 naší zahrady.
Souseda (58) jsme požádali o opravení, aby si mohl syn hrát na zahradě bez strachu. Soused přislíbil, že vše napraví a až to bude možné, tak kůlnu zbourá. Už je to 4 roky a byl jednou přibít odpadlou desku stejným hřebíkem do stejného prohnilého trámu.
Místo strhnutí kůlny jsme se dočkali akorát toho, že mám volal kvůli různým drobnostem: „Neopírejte věci o můj dům (hrábě, při úklidu zahrady), přemístěte kompostér, je moc blízko, zajistěte si branku, utekl mi přes ni pes“.
Vždy jsme jak ovce šli a udělali, o co nás žádal. Intenzita těchto požadavků „v rámci dobrých sousedských vztahů“ se stupňovala, ale o bourání nechtěl už slyšet. Poslední 2 měsíce útočí pomocí emailů, ale rozhodně to není zdvořilé. Po pravdě, vždycky když vidím jeho jako adresáta, tak se mi sevře srdce a začnu se celá klepat. Ale ani po snahách o domluvu, že na naše náklady postavíme plot, že s tím pomůžeme, vždy jsme se dočkali pouze toho, že je manžel egoista a narcista.
Byli jsme donuceni požádat o pomoc stavební úřad. Soused reagoval podáním žádosti o přešetření snad všeho. Na městský úřad podává oznámení o tom, že grilujeme a opíráme předměty o jeho dům. Vůbec nevím, jak reagovat, protože ať uděláme cokoli, tak ho to vytočí. Už vůbec to, že na zahradě jsme.
Nejvíc mě štve, že se ten stres přenáší na syna, i když se snažím aby ne.
Děkuji.
Lucie
Názor odborníka
Hezký den, Lucie,
přečetl jsem si pečlivě váš dotaz a obdivuji vaši trpělivost, se kterou řešíte pro vás jistě náročnou situaci. A dokážu si představit, že sousedské spory jsou velmi zatěžující. Rezonuji s vaším přístupem řešit vše po dobrém, domluvou, kompromisem. Velice často to bývá nejefektivnější cesta, jak dosáhnout svého a zbytečně si neublížit. Nicméně je čas mlčet a čas mluvit a také čas kameny sbírat a čas kameny házet, resp. čas trhat a čas sešívat. Nikdo kromě vás samotné vám ale neřekne, který čas je momentálně v té vaší situaci ten správný. Důvěřujte své intuici a věřím, že zvolíte správně.
Je pochopitelné, že v takové situaci, když obdržíte e‑mail, tak prožíváte nepříjemné pocity, které se projeví i fyzicky, že se začnete klepat a sevře se vám srdce. Nechci vaši situaci zlehčovat, přesto není důvod, aby i zde neplatilo pravidlo, že 99% strachů vzniká v naší hlavě. Vašeho souseda nezměníte, ale můžete změnit svůj přístup k celé situaci. Neživte myšlenkami váš strach, popř. zlost. Je na světě toho tolik co by se dalo dělat místo toho přemýšlet o tom, jaký je ten můj soused padouch. Nedejte mu prostor ve své hlavě. On může ledacos, ale do vaší hlavy nemůže, tam jeho moc končí. Je mi jasné, že se nevyhnete věcným řešením jako je zabezpečení pozemku, nebo jednání s úřady, kde si na vás soused stěžuje. Je to jistě nepříjemné, ale řešitelné. A nejste na to sama – máte manžela, do jehož sféry zejména spadá „obrana“ rodiny, dá‑li se to tak říct. Věřím, že společným úsilím si dokážete své věci zařídit. Jak se říká, že všechno špatné, je k něčemu dobré, tak si dokážu představit, že tato nelehká situace posílí váš vztah.
U jednoho domorodého kmene se každý provinilec musí podrobit rituálu očištění. Ten spočívá v tom, že se celá vesnice sestoupí kolem toho, kdo nějakým způsobem porušil pravidla (provedl něco špatného) a celý den mu vyjmenovávají jeho dobré skutky, které za svůj život učinil. O provinění nepadne ani slovo. Pokud by se váš soused zdráhal opustit místo ve vaší hlavě, tak mu tam (ve své hlavě) začněte vyjmenovávat jeho dobré skutky. Jistě za ty čtyři roky co ho znáte o nějakém takovém skutku víte.
Nevylučuji, že se rozhodne kameny házet (obrazně řečeno pochopitelně). I to je legitimní způsob jak dosáhnout svého. Osobně ho nezatracuji, ale moje zkušenost mi říká, že je ku prospěchu nás samotných ho používat v životě velmi výjimečně a v naprosto krajních případech.
Píšete, že se váš stres přenáší na syna. Nepopisujete podrobnosti, jak takový přenos probíhá. Mějte, ale prosím na paměti, že ve vztahu s vaším synem jste vy ta velká a on je ten malý. Jako každé dítě (obecně každé mládě) očekává, že mu rodiče zajistí potravu, bezpečí a pocit sounáležitosti. Dítě podvědomě předpokládá, že dospělý dokáže životu čelit ať je jakkoliv složitý. Není nutné dítě chránit, aby o sporu nevědělo. Naopak, ono tuší, že se něco děje a je třeba mu to úměrně jeho věku vysvětlit („on ten pán je asi moc smutný a nešťastný a proto na nás křičí“). Dítě ale potřebuje cítit, že máma a táta jsou silní a s životem si poradí. Zároveň jeho podvědomí pozoruje, jak si s těžkostmi poradíte a učí se tak moc důležité dovednosti do svého života.
Jsem přesvědčen o tom, že všechno, co nás v životě potkává, nás má něčemu naučit. Věřím, že celou situaci vyřešíte ku prospěchu svému a nakonec uvidíte i to pozitivní – čemu jste se při tom naučili.
