Dobrý den.
Je to už asi 14 let, co moje sestra v pubertě těžce a chronicky onemocněla. Pro moji rodinu i ni samotnou to tehdy byla nesmírná zátěž, protože matka je perfekcionistka a u nás doma se moc na city nehraje. Mně bylo 13 let.
Mám od té doby těžké úzkosti a problémy s jídlem, ale to je teď vedlejší. Mám spíš problém s mojí starší sestrou. Je pochopitelné, že jako nemocné dítě měla výhody a všechnu pozornost a rodiče se jí vždy zastávali, zatímco mně se příliš nevěnovali. Ale bohužel se stalo to, že ji poněkud rozmazlili. Teď jsme obě dospělé a náš vztah je tím, myslím, dost poškozený.
Jednak mám úzkosti, jsem labilní a kdykoliv z její strany pocítím křivdu nebo manipulaci, veškerá obrana proti tomu mě brzy psychicky a morálně vyčerpá a připojí se pocit viny, že jsem na ni zlá, přičemž ona si to přece nezaslouží. Zároveň je mi ale proti srsti si pořád nechávat něco líbit.
Připomínám, že teď je na tom zdravotně lépe než předtím a její zdravotní problém je v dobrém stavu. Jenže mě se neustále vracejí vzpomínky na doby, kdy to bylo špatné, já to nechápala, nikdo o tom se mnou nemluvil. Rodiče byli psychicky na dně. Kdykoliv se setkám s něčím, co mi tu dobu připomíná, jde na mě hrozná úzkost, skoro až panický záchvat.
Normálně ve vztahu k sestře problémy nemám, zpravidla jde jen o momenty, kdy nastane konflikt. Mám pocit, že bych jí měla neustále ustupovat, ale ona si ke mně občas docela dost dovoluje. Z toho pak pramení mé morální dilema.
Co s tím?
LS
Názor odborníka
Dobrý den,
reakci na váš dotaz bych začal od konce, tedy závěrečným doporučením. Myslím si, že potřebujete ve svém dilematu podpořit od někoho vně vaší rodiny. S ohledem na okolnosti, které popisujete, se spolupráce s psychoterapeutem/psychoterapeutkou jeví jako vhodná.
Bude potom věcí domluvy mezi vámi a psychoterapeutem/psychoterapeutkou, zda se přednostně zabývat osobními nebo vztahovými problémy, které v dotazu zmiňujete.
Hroznou úzkost, panický záchvat, problémy s jídlem, pocity viny, labilitu, to vše ve svém dotazu přímo či nepřímo spojujete s děním v rodině a především s vaší chronicky nemocnou sestrou. Nepochybuji o tom, že takové souvislosti tu jsou a že by stálo za to je hlouběji prozkoumat.
Naznačujete, že péče rodičů o vás nebyla v mnoha ohledech dostatečná. Rodiče upřednostňovali vaší sestru a vašim potřebám nevěnovali patřičnou pozornost. Myslím si, že vstřícnost, pochopení a péči ve svém životě stále postrádáte. I v této otázce by mohl být vztah s psychoterapeutem/psychoterapeutkou účinným lékem na vaše potíže.
Domnívám se, že je pro vás stále těžké se na svou sestru a rodiče hněvat, třebaže důvodů pro svou nespokojenost a vztek máte mnoho. Zakazujete si projevit autenticky své postoje a pocity k rodičům a sestře s ohledem na jejich problémy, možná také z obavy z jejich odsuzujících reakcí.
Psychoterapie vám může nabídnout bezpečný prostor pro projevení těchto nyní zapovězených hnutí mysli a jejich zvládnutí. A kdo ví, třeba časem zjistíte, že je možné s nimi konfrontovat i vaší sestru a vaše rodiče. Možná si všimnete, že vaše potřeby jsou stejně důležité jako všech ostatních z vaší rodiny a začnete o sebe bez výčitek pečovat.
S pozdravem,
Petr Sakař
