Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Jeremy Geddes

Očkování proti dezinformacím

Z hlediska propagandy jsme teď všichni součástí války. Jak poznáme, že prohráváme?

17:20
Adam Suchý

Adam Suchý
Klinický psycholog

28. 3. 2022

Ve snaze redukovat úzkost za pomoci „dostatku relevantních informací“ tráví mnozí klienti a pacienti našich ordinací hodiny i celé dny před televizním zpravodajstvím, které ještě doplňují surfováním na mobilu a tabletu. V nepřeberném množství dat se sice najdou zprávy s uklidňujícím nábojem, ale zároveň vždy i ty zneklidňující, které roztočí další spirálu vyhledávání v marné snaze zorientovat se a najít klid.

Jedno novinářské pravidlo říká, že první obětí války ještě dřív, než padne jakýkoli výstřel, je pravda, potažmo objektivita. Válečná propaganda je odjakživa nedílnou součástí boje a plní svůj významný účel. Sama je podle vojenských historiků efektivnější zbraní než puška a má potenciál rozhodovat konflikty.

Zprávy o hrdinských činech vojáků a vysokých ztrátách na druhé straně, obrázky zničené vojenské techniky nepřítele, utrpení vlastních obyvatel, to vše pomáhá k motivaci a udržení morálky vojska, protože to poslední, co si vojevůdcové přejí, jsou demoralizované jednotky, které nevěří vlastnímu vítězství. Je to právě morální síla, co často vítězí. A nejde jen o morálku vojska, ale také obyvatelstva a v neposlední řadě o světové veřejné mínění.

Britský politik Arthur Ponsonby proto dokonce v roce 1935 prohlásil, že v průběhu války se lež stává vlasteneckou povinností, ne‑li dokonce ctností.

  • První zmanipulovaná fotografie pochází z americké občanské války z roku 1863. Jistý reportér aranžoval mrtvoly vojáků a dělal to tak šikovně, že se na jeho podvod přišlo až o sto let později.
  • Když Němci v roce 1914 obsadili Antverpy, rozezněly se zvony kostelů. Šlo o zvony kostelů v Německu, ale to nebránilo spojencům vyslat do světa zprávu, že kněží v Antverpách byli násilím přinuceni zvonit v kostelech. Jak zpráva putovala dál, dostala nakonec svou šokující podobu. Bylo potvrzeno, že když stateční kněží odmítli vyzvánět, pověsili je barbarští dobyvatelé za nohy jako živoucí srdce těchto zvonů.
  • Jedním z faktorů, který přiměl Čínu vstoupit v roce 1917 do války, bylo pobouření veřejnosti nad Německou neúctou k mrtvým. O toto pobouření se postaral generál Charteris, který v poště pro Šanghaj prohodil popisky dvou fotografií: padlé vojáky na frontě a mrtvé koně na cestě do továrny na mýdlo… 

Je vám tento způsob zpravodajství povědomý? Ačkoli propaganda, dezinformace (případně misinformace) a cenzura nejsou jedno a totéž, přesto se prolínají a mají leccos společného. Přispívají například ke kontraproduktivním rozhodnutím nebo ke stále vyhrocenější polarizaci společnosti. V záplavě moderních technologií, sociálních sítí a deep fakes je extrémně důležité uvědomit si, na co vlastně reagujeme.

V takzvané postfaktické době, ve které žijeme, není totiž primárním cílem dokonce ani mnohých seriózních médií poskytovat informace, ale vyvolávat emoce. A ty spouštějí chování. Narušit zdravý úsudek, zmást neokortex a pohnout člověka k akci nikdy nebylo snazší. A proto zastavit se, uvědomovat si, dýchat a chránit své duševní zdraví je důležitější než kdykoli předtím. Po dvou covidových letech jsme i nyní bohužel obětí takzvané infodemie, nadměrného a přesycujícího množství různě přesných a nepřesných informací.

Polarizace je prohra

Propaganda si bere na pomoc dezinformace, o které se ani nemusí starat – šíří se tak jako tak a přispíváme k tomu všichni klikáním, lajkováním, sdílením. Jen malé procento lidí šíří dezinformace záměrně. Většina je šířena těmi, kterým se hanlivě říká užiteční idioti. Náhle srozumitelné vysvětlení nevyžadující roky studia redukuje úzkost a bezmoc lépe než úsilí chápat komplexní fenomény a historické konotace. Rozumím světu a chci se o to podělit.

Sofistikované dezinformace mají přitom vždy pravdivý základ, aby byly lépe přijímány. I tak mají ale mnohé podobu historek, které by bývaly vhodné do hospody ke třetímu pivu – a tam měly i zůstat. Oproti tomu veřejná prohlášení zástupců vlád jsou veřejná právě proto, aby se dostala k lidem v takové podobě, v jaké jsou prohlašována. Ať se nám to líbí, nebo ne, z hlediska propagandy a masové komunikace jsou obě strany ukrajinského konfliktu zatím úspěšné a dělají to, co mají (včetně české politické reprezentace).

Znovu ale připomínám, že z tohoto pohledu boji nejen přihlížíme, ale jsme jeho součástí. A víte, kdy ho prohráváme? Skutečným cílem dezinformací není přetáhnout co nejvíce lidí na stranu nějakého tvrzení, takové ambice ani jejich tvůrci nemají. Bohatě stačí vypustit informační mlhu, šum, jehož výsledkem je naše bezmocné pokrčení ramen a prohlášení: „Já už nevím, čemu věřit.“

V chaosu je totiž možné všechno. To je místo, kde svůj boj prohráváme mentálně. A protože potřebujeme něčemu věřit (kognitivní disonance je neúnosná), vybereme si stranu a začneme se v ní utvrzovat. A tedy polarizovat. To je místo, kde svůj boj začínáme prohrávat nejen mentálně, ale i celospolečensky.

Je už mezi padlými i svoboda slova? Po vypnutí dlouhodobě známých dezinformačních webů se objevily hlasy, které jsou o tom přesvědčeny. Dle mého je proti dezinformacím rozhodně třeba bojovat, ale kdybych žil v ideálním světě, vybral bych si jiný způsob. Mám totiž obavy, že takový krok může mít kontraproduktivní efekt: utvrdí typického konspirátora v tom, že pokud takový web stál někomu za vypnutí, jistě v něm bylo něco, co před námi vlády tají, ta skutečná pravda, která musí zůstat skryta. Posílí tím vlastní přesvědčení, najdou si jiný web či platformu a udělají další krok k pólu, na jehož konci je cedule s nápisem „extrém“. A stále platí, že žádný extrém nepřináší nic dobrého.

V ideálním světě bych posílil výuku mediální gramotnosti ve školách i v rodinách už od útlého věku. A pracoval bych například s takzvaným očkováním proti dezinformacím – na malém množství méně škodlivých dezinformací bych naučil organismus rozeznávat ty globálnější a závažnější. Pracoval bych se zdroji informací a jejich odlišováním.

Se způsoby, jakými rozmělněné a opakované nezáměrně zavádějící misinformace a záměrně zavádějící dezinformace pronikají až do hlavních zpravodajství, protože kromě vyvolávání emocí je cílem dnešní žurnalistiky rychlost, a to i na úkor kvality a důvěryhodnosti – dementovat, omluvit se či svést chybu na zdroj je výhodnější než něco nezveřejnit vůbec nebo nezveřejnit dřív než konkurence.

Ano, vím, nežijeme v ideálním světě. A proto saháme ke krokům, které nejsou jen ve škatulkách „dobře“ a „špatně“, ale jejich pozitiva mohou třeba jen o kousek převládat nad negativy. Můžeme se v tom třeba opřít o paradox tolerance, jak ho definoval filozof Karl Popper: Aby společnost mohla být tolerantní, musí si ponechat právo být netolerantní vůči netoleranci.

Právo na dezinformace?

Zkusme si princip dezinformací vysvětlit na jednoduchém příkladu ze života. Na sociální síti TikTok, oblíbené hlavně mezi dětmi, najdeme různé „zaručené“ návody. Jak se shiftnout do jiných realit, jak udělat zajímavý hořící obraz na zrcadle nebo jak překonat blackout výzvu. Ta děti nabádá, aby se dusily do bezvědomí.  Třináctiletá Destiny z Oregonu skončila s popáleninami třetího stupně na JIP, desetiletá Antonella z Itálie při zkoušce odvahy zemřela a dvanáctiletý Joshua zůstal kvůli téže výzvě v komatu.

Nikdo z vyděšených či zdrcených rodičů nepochybuje o tom, že je třeba podobné příspěvky okamžitě stáhnout z oběhu. Nesmyslnost a nebezpečnost podobných stránek je zjevná. A jak je to v dospělém světě? Nedělejme si iluze – při rozeznávání toho, co je nesmyslné a nebezpečné, nejsme o nic sofistikovanější než děti (byť „dospělé“ dezinformace jsou méně zjevné). Zůstáváme ale stále přesvědčeni, že demokracie a svoboda slova jsou totéž jako právo šířit ve veřejném prostoru cokoli, co nás napadne.

Není to tak. Svoboda je mimo jiné o obrovské osobní zodpovědnosti a zralosti, díky které si můžeme například představit dopad svých tvrzení. Nebo si dát tu práci a ověřit si zdroje. Anebo filtrovat své názory a v neposlední řadě se svobodně rozhodnout ve prospěch vyšší věci, že svůj názor nezveřejníme nebo že text nepošleme dál.

Může každý z nás navrhnout dům? Opravit auto? Namalovat obraz? Na základě čeho jsme tedy přesvědčeni, že každý z nás je publicista oprávněný vstupovat do veřejného prostoru? Je zásadní a obvyklou chybou myslet si, že veřejný prostor je všech a mělo by v něm být dostupné všechno. Není to tak a nikdy to tak nebylo. Masové sdělovací prostředky vždy svůj obsah hlídaly a filtrovaly. Procesy, kterými informace procházejí a které je ovlivňují, jsou namátkou následující:

  • Agenda‑setting je o nastolování témat, která mají veřejnost zajímat.
  • Gatekeeping je následné provádění výběru; autorem tohoto termínu je psycholog Kurt Lewin (gestaltisté vědí), který vycházel z výzkumu rozhodovacích procesů při rodinných nákupech potravin (protože celou Billu si do košíku taky nenacpete a musíte udělat rozhodnutí, informace musí projít přes tzv. gate areas).
  • Zpravodajská předpojatost (bias) zase říká, že vzdáleným a politicky nedůležitým státům není věnováno příliš prostoru – neboli kolik informací jste dostali o 27 ozbrojených konfliktech a pohybu 84 miliónů uprchlíků za loňský rok?
  • Knowledge gaps jsou potom vědomostní pasti, které mohou hrát roli při vnímání a interpretaci předkládaných informací. A tak dále.

Celé je to prostě mnohem složitější, než to na první pohled vypadá. Po teroristickém útoku na Novém Zélandu bylo například z oběhu staženo video, které natočil sám útočník. Aby terorismus fungoval a mohl zastrašit, musí se o něm vědět. Počty mrtvých fungují v tomto zvráceném principu jako přímá úměra: čím více mrtvých, tím větší šok a tím více informací. Někdy může být neinformování skutečně legitimním a funkčním způsobem boje.

A ještě jedna věc, možná malý sentimentální povzdech. Před nástupem internetu byl veřejný prostor přístupný především elitám. Elitám v dobrém slova smyslu, lidem vzdělaným a úspěšným ve svých oborech. A novináři, kteří s nimi mluvili či o nich psali, museli ujít velmi dlouhou cestu, než se dostali od řemesla objektivního zpravodajství k publicistickým žánrům a komentářům (schopnost kultivovaného projevu či psaného slova bez pravopisných a gramatických chyb byla samozřejmostí).

Ke kultivaci veřejného prostoru tedy můžeme přispět i tak, že do něj nevstoupíme. Myšlenkový experiment je to jednoduchý: chtěl bych po svých blízkých, aby obepluli svět na lodi, kterou sám postavím? Možná bych po nich tedy ani nemusel chtít, aby po mně četli to, co mě zrovna impulzivně v návalu emocí napadlo.

Pohádat se v míru

Všichni asi máme v čerstvé paměti českou soudržnost při nástupu covidu, světový unikát v šití roušek a tleskání zdravotníkům. Co se stalo, že jsme je o rok později začali verbálně či fyzicky napadat a propichovat jim pneumatiky? Kromě únavy a frustrace se výrazně změnila jedna věc: mediální obraz a dikce pandemie. A i když znepřátelené a polarizované tábory rozhodně nebyly zastoupeny ve společnosti 50 : 50, v médiích to tak vypadalo – vypadá to tak vždy, když pozvete z každého tábora jednoho zástupce.

Rád bych věřil, že se historie nebude opakovat a budoucnost není tak zoufale předvídatelná, ale obav se zbavit nedokážu. Válka na Ukrajině může trvat dlouho. Lidé vyhnaní ze svých domovů mohou reagovat různě a nemusejí k nám přicházet jen andělé. Soudržnost a český unikát v rychlosti a štědrosti nabídnuté pomoci jsou skvělé, ale síly budeme potřebovat delší dobu, protože únava a frustrace znovu zákonitě přijdou.

Odmítání, napadání, zakazování a dehonestování všeho ruského či s Ruskem spojeného nemusí být po chuti ani těm, kteří válku jednoznačně odmítají (pokud se budu držet jen své odbornosti, potom si to ruští psychoterapeuti, kteří pomáhají, kde můžou, a svým postojem riskují patnáct let žaláře, přinejmenším nezaslouží). Média opět zahlcují sebe sama nepřetržitou válečnou reality show a sociální sítě nikdy nespí. Ve snaze páchat dobro se postupně můžeme přiblížit tomu, co tak kritizujeme na Rusku.

A tak zkouším přispět svou malou naivní výzvou ke zmírnění současných i budoucích polarizací: zkusme nedopustit, aby se scénář opakoval. Máme svobodu. Svobodu nepropadat nenávisti a svobodu zaujmout postoj. Svobodu nechat si svůj názor pro sebe. Svobodu odhadnout své síly a zařídit se podle toho. Stejně jako Harry Potter můžeme trénovat „obranu proti černé magii“ (ve Švédsku letos vznikla Agentura pro psychologickou obranu, takže kvůli tomu nemusíme ani do Bradavic).

Ať už slyšíme, čteme, nebo dokonce vidíme cokoli a myslíme si o tom cokoli, jedna věc zůstává nadřazená všemu: válka je vždycky špatně, lidé v ní trpí a potřebují pomoc. Dělat chytráky a pohádat se u piva nebo po internetu můžeme, až bude mír.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Záliba v úklidu

Co všechno nám náš vztah k pořádku a čistotě prozrazuje o našem vnitřním životě?

14 min

Největší výzva

Je to velký paradox: sami sebou se nerodíme. Musíme se sami sebou stát.

14 min

Pomalu

Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste nemuseli spěchat?

12 min

Terapie pro terapeuty

Psychoterapeut smí o svých klientech mluvit s jediným člověkem.

38 min

Sekundární zisky

Proč zůstáváme v situacích a vztazích, kde nám není dobře?

5 min

28. 3. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.