Dobrý den,
mám velký problém, se kterým si již nevím rady. Konkrétně se jedná o přístup k povinnostem, hlavně učení. Jsem ve třetím ročníku gymnázia a stále tak nějak přežívám ze dne na den. Vše začalo už od nástupu na gymnázium z páté třídy základní školy. Do té doby se se mnou učili rodiče, na gymnáziu jsem najednou v tomto získal svobodu. Bohužel jsem to nezvládl.
Díky své inteligenci jsem doteď nějakým způsobem prolézal, i když mě to stálo jedno opakování ročníku. Nyní ale zjišťuji, že se nic nemění a já sám jsem tím znechucený. Chci se učit, umět cizí jazyky, poznávat nové věci, ale jakmile na to přijde, dělám cokoliv, abych se učit nemusel. Sám před sebou se nakonec obhájím, abych potlačil hlas svědomí.
Tohle potlačení pak aplikuji na cokoliv nepříjemného, co se týká povinností. Nechci takový být, ale nevím, jak najít vůli k tomu vše změnit. Vím, že inteligenčně na gymnázium mám, taktéž vím, že na učilišti bych rozhodně spokojený nebyl. Mám i dny, kdy najednou mozek jede na 200% a já doslova toužím se naučit nové věci. Bohužel tento stav trvá maximálně dva dny a je velice ojedinělý.
Nepomáhá mi nic. Pohrůžky trestem, vidina špatné budoucnosti, špatný pocit rodičů ze mě. Vše spadá pod nepříjemné myšlení, které umím zatlačit a umlčet. Tento pocit je dokonce tak „dobrý“, že jsem se celé prázdniny nepřipravoval na reparát, na který jsem šel nepřipraven.
Myslíte, že je pro mě ještě nějaká cesta? Nechci svůj život takhle zahodit.
Děkuji.
Pavel
Názor odborníka
Pavle, dobrý den.
Díky za dotaz, je totiž úžasnou ukázkou popisu vaší současné situace a zároveň obsahuje zadání, co chcete změnit, což je ideální východisko pro spolupráci s koučem. Jste totiž schopen docela s nadhledem zhodnotit situaci, víte o svých kladných stránkách – inteligence, touha se učit, touha žít smysluplný život (nezahodit ho) a také víte o překážkách – neučíte se nebo to odkládáte, nedonutíte se.
Je to velmi otevřené hodnocení, nevymlouváte se a chcete se pohnout z místa. I málo dospělých je schopno přijít s tak jednoznačným zadáním, takže pokud je to opravdu vaše hodnocení vaší situace – klobouk dolů před vámi.
Z dopisu vyplývá, že si uvědomujete, že potřebujete motivaci. Bohužel mezi těmi věcmi, které by měly „pomoci“ a které nepomáhají, uvádíte pohrůžky trestem, vidina špatné budoucnosti, špatný pocit z rodičů. (Tady si jen kladu otázku, zda to výše zmíněné hodnocení je opravdu celé vaše nebo zda se tam nepromítá nějaké „výchovné“ působení okolí – to by pak situaci trošku měnilo).
Ale zpět k motivaci – ta negativní samozřejmě nepomáhá. Ať sem zařadíme pohrůžky, výčitky nebo vlastní špatné svědomí, jak jste nakonec sám zjistil, tato cesta nikam nevede. Motivace tedy musí být pozitivní a také dostatečně silná, aby člověk vydržel. Co byste asi měl udělat je stanovit si cíl. Celkový, klidně i dlouho dopředu – pomohou vám k němu otázky, které se týkají budoucnosti třeba deset a více let vzdálené – kým byste chtěl být, co byste chtěl dělat, jakou práci, jak žít atd.
Jde o to, že dodělat gympl nebo se na něm udržet není cíl, který vás donutí to udělat nebo to dělat s radostí. Možná by vám pomohlo propojit dnešní situaci s konkrétním cílem v budoucnosti, dát studiu hlubší smysl než jen udělat radost rodičům nebo nebýt znechucený sám sebou. Když ten cíl v budoucnu bude dostatečně velký a opravdu ho budete chtít, pak si stanovíte postupné cíle, které k němu vedou a jedním z nich je i úspěšné dokončení školy.
Každý cíl je lépe dosažitelný v nějakém širším kontextu než když ho vnímáte jen sám o sobě. Podívejte se na svůj život jako na příběh, můžete si vymyslet cokoliv a pokud tomu budete věřit, tak tomu budete věnovat energii a dosáhnete toho.
Píšete, že jste na gymnáziu získal svobodu, to je úžasné, ale je také potřeba si uvědomit, že svoboda je možnost volby a to, jak se rozhodnete v ten který okamžik, tak takový bude váš život a vy za to nesete odpovědnost. Je to skvělé, ale také velmi těžké. Pozorujte dospělé lidi kolem sebe. Jedni jsou spokojení, i když mají zrovna problémy, protože vědí, že svůj život řídí sami a pokud se něco nepovedlo, tak se poučí a příště už to udělají jinak. Pak jsou druzí, kteří neustále vysvětlují, že je někde mimo ně nebo třeba i v nich chyba (já už jsem prostě takový, já jiná nebudu, tohle já nikdy nedokážu, jo ten je holt chytřejší, schopnější, talentovanější, zodpovědnější…), ale nic s tím nedělají a jen pak konstatují, někdy dost zahořkle, že je všechno špatně.
Vy patříte k těm prvním, jinak byste takový dopis nenapsal. Potřebujete se jen zorientovat v situaci, uvědomit si, co způsobuje, že děláte věci tak, jak vlastně nechcete a nahradit to jiným přístupem. To, co vnímáme jako chyby, jsou ve skutečnosti příležitosti pochopit, jak to příště udělat jinak a líp.
Není to jednoduché, když to člověk chce zvládnout sám. Ideální je pro tuto situaci opravdu spolupráce s koučem. To je člověk, který vám nebude dávat rady, co máte dělat, ale pomůže vám najít vaši vlastní cestu a setrvat na ní. Například na stránkách ICF ČR najdete registr koučů, kde si můžete vybrat z těch opravdu kvalifikovaných.
Držím vám palce,
Mirka Čejková
