24. 12. 2020
„Ty jsi ale šikovná holčička!“ „Dobrá práce!“ „Pěkně jsi vyřešil ten úkol, musím tě pochválit.“ „Podívejte se všichni na něj, jak to má hezky udělané.“ Znáte to? Já ano. Pochvaly dávané s nejlepším úmyslem – přesto mohou nadělat paseku v našem vnímání vlastního úspěchu, potažmo ve vytváření zdravého sebevědomí. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, proč nedokážu zahrát před publikem na klavír vůbec nic, přestože jsem se osm let trápila na hodinách s učitelkou, která mě vždy chválila do nebe. Že vám to nedává smysl? Přece jsem dostávala spoustu podpory, ne?
Až díky této mé zkušenosti jsem si dokonale uvědomila, že i pochvala je hodnocení. Hodnocení, které přichází zvenku. Pokud jsme mu vystaveni od mala a často, zvykáme si na to, že každá naše akce bude posílena pozitivními slovy, nebo oslabena kritikou od někoho jiného. Naše akceschopnost a chuť dělat věci z vlastní vůle se však stává zákonitě závislou na vnějších faktorech. Tím se oslabuje naše vnitřní motivace a radost z úspěchu. Ta je živena pozitivními pocity, zejména pokud jsme překonali náročnou situaci, nebo vyřešili těžký úkol.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné